Každý oscarový ročník nejspíš potřebuje své konzervativní, neurážlivé drama, které sladkobolně hřeje u srdíčka. A kdo by nám ho měl dát letos, když ne Stephen Frears? Režisér nekonečně adekvátní Královny se vrací v další ultrastandardní konverzačce, jíž však chybí atraktivita hereckého koncertu Helen Mirren, takže po zhlédnutí nastane jen trapná chvíle ticha ukončená otázkou: „No a co?“

Philomena: FOTOGALERIE

Tentokrát by mělo jít o exhibici všemi milované Judi Dench, jenž zde ztvárňuje ženu pátrající padesát let po svém synovi, kterého jí „ukradly“ jeptišky, když u nich coby nezletilá těhotná dívka hledala útočiště. Příběh táhne kupředu cynický novinář (Steve Coogan), jenž má v plánu vše zpracovat coby o něco vkusnější doják.

Problém filmu je, že se právě „o něco vkusnějším dojákem“ sám stal a Frearsova až otravná snaha neustále odlehčovat dramatickou situaci jemným britským humorem zabíjí i tu malou naději, že by snad děj působil závažně nebo dramaticky. Vztah postav je tak i přes hašteření nudně nekonfliktní, děj i přes teoreticky drsné zvraty podivně plyne kupředu bez větších šoků.

Přehrajte si trailer Příběh se možná inspiroval skutečnou událostí, ale množství velmi podivných náhod ve mně vzbuzuje značné podezření, že tady někdo hodně čaroval s pestrobarevnými zvýrazňovači a neměl problém si realitu ohnout podle svého uvážení „zajímavějším“ směrem.

I když „zajímavější“ se mi jeví jako nepatřičné slovo u filmu, v němž nejenže nic zajímavého není, ale ani mě nenapadá, co v něm zajímavé být mělo a pouze se to třeba nepodařilo zpodobnit. Pokud tedy nepřistoupím na to, že bych se měl nad hrdinkou dojímat, což by ale bylo velmi paradoxní vzhledem k tomu, že alespoň teoreticky se scénář vymezuje vůči banálnímu žurnalistickému vaření emocí.

Možná že důvod absence silných konfliktů a tvrdých zvratů já právě snaha o nenaplnění očekávání senzacechtivých diváků, jenže pak na druhou stranu chybí nějaký punc přesvědčivosti a opravdovosti. Philomeně se tedy nedostává jak filmovost, tak kontakt s realitou. Je to takové velké celovečerní „nic“. Vše vyznívá vkusně, snesitelně, všichni odvádějí standardní výkony, nejvíc samozřejmě herci. Ale chybí mi něco, proč bych se měl začít cítit „zúčastněně“.