Román Stephena Kinga o jednom nepěkném indiánském pohřebišti se dočkal adaptace už koncem 80. let a ještě brakovějšího pokračování o pár let později. Tehdy King napsal i scénář, a přestože se snímek dočkal rozporuplných reakcí, u diváků bodoval. Dnes už má smysl hlavně pro skalní fandy, jelikož mizerně přehrávající herci a nízkorozpočtový gore fest ve druhé půlce každého nezaujmou. A tak nastal čas pro remake.

Příběh se v některých podstatných detailech rozchází s knihou i první adaptací, ale základní kostra je samozřejmě stejná. Doktor v podání Jasona Clarka se s rodinou stěhuje z hektického města na poklidný venkov, jenže netuší, že za domem má hřbitov domácích mazlíčků. A jak ho neprozřetelně informuje dobrácký soused John Lithgow, za hřbitovem se nachází tajemná starodávná půda, která dokáže oživovat mrtvé. Pak už stačí nešťastná smrt rodinného kocoura a následný zombie kolotoč se těžko zastavuje.

Řbitov zvířátek: FOTOGALERIE

Odchylky od starších děl však nejsou pro vývoj událostí nikterak zásadní, a tak můžu prozradit, že u zombie zvířátek samozřejmě nezůstane. Přestože sám King prohlásil, že tuhle knihu považuje za nejděsivější ze svých děl, pro otrlého hororového fanouška se o nic světoborného nejedná. Pár lekaček v první, pomalu se rozjíždějící polovině připomíná, na jaký žánr se to vlastně díváme; až po návratu kocoura ze záhrobí se začnou dít věci takovým tempem, že se až do konce filmu nesundá noha z plynu..

Jenže stačí to? Rozhodně nečekejte standardní nelítostný boj se zlem ve stylu V zajetí temnot a už vůbec ne zombie apokalypsu, k níž by mohla svádět synopse. Jde tu spíš o rodinný thriller stojící na boji s vlastními traumaty a neschopností vyrovnat se se smrtí. Tohle téma by mohlo být velmi silné a samo o sobě děsivější než libovolné množství lekaček; není však nikterak důsledně dotažené, a pokud nahlédnete pod povrch jednotlivých postav, uvidíte tam jen prázdno.

Ba co víc, zhruba ve dvou třetinách film začne působit jako parodie sebe sama, a to pohříchu ve chvíli, kdy by měl mít nejsilnější emoční dopad. Zmíněné rodinné téma tak na mě skoro vůbec nefungovalo, což je velká škoda. Na jistou míru bizarnosti si ale divák po chvilce zvykne, a tak závěr (odlišný od předchozích verzí) i docela funguje.

Fandové se dočkají spousty odkazů na starou verzi i další horory a nechybí ani cover známého songu od Ramones, který svého času posloužil jako titulní píseň. Podle zámořských kritiků se jedná o jednu z nejlepších Kingových adaptací – což nepotřebuji nijak rozporovat, ale spíše je to dáno naprostou průměrností většiny z nich (až na těch pár geniálních, samozřejmě), než že by zrovna režiséři béčkových hororů Dennis Widmyer a Kevin Kölschl objevili tajemnou esenci Kingovy hrůznosti.

Zpracování je určitě neotřelejší než u standardní hororové produkce, o násilí a krev tu jde až ve druhé řadě (na rozdíl od třicet let staré adaptace). Komu tedy vyhovují pomalejší, atmosféričtější a sevřenější horory typu loňského Děsivého dědictví, zařadí na konci roku Řbitov mezi ty povedenější žánrové kousky – a mezi nimi budu i já, přestože o něm už nic hezčího říct nehodlám.