Juraj Jakubisko byl bezesporu ikonou slovenského filmu a jedním z nejosobitějších režisérů, jenž se poli československé kinematografie vyskytoval. Jeho nezaměnitelná poetika a cit pro vizuál stály za klasikami jako Tisícročná včela, Sedím na konári a je mi dobre či Perinbaba, která je na Slovensku vůbec nejoblíbenější pohádkou. A právě k jednomu ze svých nejznámějších děl se Jakubisko na sklonku života vrátil a chtěl navázat nezaměnitelné kouzlo i atmosféru originálu. Režisér, který pracoval na snímku přes šest let, se však dlouho očekávané premiéry ambiciózní pohádky nakonec nedožil. I když se mi to nepíše lehce, tak Jakubiskův poslední film příliš důstojnou tečku za jeho bohatou kariérou navíc bohužel nepřináší.

Známý tvůrce neměl v úmyslu natočit přímé pokračování, ale spíše zcela nový příběh pro mladou generaci. Sledujeme tak osud mladého Lukáše, syna Jakuba a Alžběty z původního filmu, jenž se po smrti rodičů vydá na zkušenou do světa, kde na něj dohlíží mocná Perinbaba. Jenže zatímco vládkyně počasí se mu snaží pomoci a posílá mu i svého milovaného pejska, Zubatá by jeho osud nejraději brzy zpečetila. Lukáš se tak potlouká světem a na jídlo si vždy přijde pomocí podvodů, které ho nakonec dostanou do šatlavy. Z té se však ze záhadného důvodu dostane do bájné země hojnosti, o níž slýchal na svých cestách. Mystická říše má ovšem do idylky daleko. Poté, co zde byl kouzelnému beranovi ukraden jeho zlatý roh, totiž království zastihlo velké prokletí. A pokud chce Lukáš kouzelný svět zachránit a získat srdce půvabné Lucie, musí záhadě přijít na kloub.

Asi se sluší zmínit, že i když Jakubisko patřil mezi velmi osobité tvůrce a mnohými byl považován za „slovenského Felliniho“, v novém tisíciletí bohužel přišel o svou jiskru a svými počiny nám příliš velkou radost nedělal. Na Post Coitum se snaží diváci dodnes zapomenout a ani Bathory ambice historického filmu s vysokým rozpočtem rozhodně nenaplnila. Druhá Perinbaba pak bohužel v této smutné křivce pokračuje a velmi smutně ji dovršuje. První Perinbaba se mohla pochlubit magickou a v jistých okamžicích až hororovou atmosférou, díky níž se odlišovala od žánrové konkurence. Dva světy nejen, že v tomto ohledu svým zpracováním absolutně ničím nevynikají a o zmiňované prvky přišly, ale spíše s narůstající stopáží děsí svou dramaturgickou roztříštěností a bizarností.

Zpočátku ještě vypadá Perinbaba jako neurážející rutinní pohádka, jež sice nijak neoslní, ale při putování Lukáše světem dokáže zaujmout aspoň kamerou, povedenou hudbou dua Soukup/Jirásek a v pár momentech na chvilku i jako by vykoukly záblesky režisérovy poetiky. Jakmile se však příběh přesune do fantasy říše, stane se ze snímku naprostý pohádkový guláš, co vůbec nedrží pohromadě a nabaluje na sebe jedno absurdní tvůrčí rozhodnutí za druhým. 

Děj tedy velmi záhy přestává dávat smysl, stejně jako jakákoliv mytologie a fungování fantasy světa, scény na sebe nenavazují, logika postav si vzala dovolenou… a bohužel bych takto mohl pokračovat ještě dlouho. Přidejte si k tomu ještě několik šílených nápadů v čele s pípajícími náušnicemi, jimiž hrdinové komunikují, či krkavčí válečníky, kteří jako by vypadli z televizní pohádky z 80. let, a místy až nechtěně úsměvný zážitek je završen.

Jak už jsem zmínil na začátku, na Perinbabě pracoval režisér přes 6 let, během nichž byla premiéra kvůli covidu několikrát odložena. Tato odložení měla vždy za následek, že Jakubisko už hotový snímek vzal a po střihové, hudební či trikové stránce ho přepracoval. A tyto zásahy jsou na výsledku enormně vidět. Zatímco u autorů typu Fincher či Cameron můžeme podobné kroky považovat za perfekcionismus, zde spíš jako by slovenský velikán už nevěděl, kdy má dost a snímek se tak kvůli jeho přemíře nápadů a jisté nesoudnosti naprosto rozpadl v divácky úmorný zážitek, který postrádá jakoukoliv esenci zábavnosti a pohádkovosti.

Přehrajte si trailer Nová Perinbaba tak na svého předchůdce nenavazuje kvalitativně ani v nejmenším a velká rozlučka s režijní ikonou se bohužel nekoná. I přesto, že jsem doufal alespoň v divácky vděčnou pohádku, jsem dostal naprostý mišmaš, v němž nemají herci co moc hrát (navíc jsou i „zabiti“ nepovedeným dabingem) a po trikové stránce dostanou vaše oči také pořádně zabrat. Snad jen to zakomponování zesnulé Giulietty Masiny se tu povedlo poměrně důstojně. Jinak se ovšem jedná o jeden z těch zbytečných filmových návratů, jenž popularity a kvalit originálu snad ani nemohl dosáhnout.