Původně jsem chtěl recenzi nazvat „Báthory bláboly“, ale nechci být na Juraje a Deanu zlý už od prvních slov. Proto radši začnu přiznáním, že autor této recenze je Jakubiskův obrovský fanoušek, „Tisícročnú včelu“ považuje za geniální dílo, „Perinbabu“ za nejlepší filmovou pohádku české a slovenské kinematografie, „Sedím na konári...“ za jeden z nejlepších porevolučních filmů a dokonce i tolik zatracovanému Post Coitum s pocitem „pochopení tvůrcova záměru“ dal tučných 7/10. Teď určitě mrknete na hvězdičkové hodnocení a zděšeně se zeptáte: „Probůh, to je Bathory horší jak Post Coitum???!!!“

Jak se to vezme. Z hlediska „akceptace běžným smrtelníkem, který dorazil do kina na domácí velkofilm o slavné postavě tuzemských dějin“, je Báthoryčka rozhodně „normálnější“ a divácky přijatelnější film než výše zmíněný poplivaný experiment. Na Slovensku se promítá ve vyšších frekvencích než běžné filmy, vstupné je citelně vyšší, reklama několikrát masivnější (v tomto ohledu klobouk dolů) a já osobně jsem dnes před kinem v Košicích nevěřícně zíral na zájezdový autobus, který do kina ve východoslovenské metropoli přivezl zájezd z nějaké vzdálené obce. Něco takového tady bylo naposledy k vidění asi jen u Umučení Krista. Bathory je prostě divácký film. Nejen tím, jak je prezentován, ale i celou Jakubiskovou snahou. Přeloženo pro vás: ano, je to guláš všeho možného i nemožného.

Jakubisko pojal film jako široké plátno „horních Uher“ na přelomu 16. a 17. století. Má to být zkrátka epos se vším všudy. Jsou tu války s Turky, soupeření katolíků a protestantů, počátky konfliktů Habsburků s uherskou šlechtou, procesy s čarodějnicemi, pověry, osvícenectví, něco málo dobového umění, rodinný život, vztahy šlechty k služebnictvu, dokonce i špetka nadpřirozena. A Bolek Polívka sestrojí z plechového talíře a kružidla gramofon. Vážně. Nic proti využití notoricky známého příběhu jedné šlechtičny pro namalování komplexního obrazu doby a prostoru. Všechno to ale musí dávat nějaký smysl. Každá složka musí sloužit příběhu, mít v něm své místo. Nesmí zavánět samoúčelností ve smyslu „tohle se tehdy taky dělo, někde to tam nacpěme“. Bohužel, přesně tohle je případ Báthoryčky.

Ten příběh v základě není špatný. Nejmocnější šlechtici horních Uher Thurzo a Nádasdy bok po boku válčí s Turky. Jsou přáteli a když padnou do zajetí, Thurzo zachrání Nádasdymu život. Což je dobře, protože toho doma čeká půvabná Erzsébet, rozená Báthoryová (všechna jména jsou ponechána v původní, tedy maďarské formě). Erzsébet se ale líbí i Thurzovi. Když je pak Nádasdy (paradoxně opět Thurzovou zásluhou) zabit během dobývání Budína, Thurzo chce část vdoviných majetků. Erzsébet odmítne a tak Turzo zorganizuje rozsáhlý komplot, stavějící na dřívějších podezřeních vůči Erzsébet (vesměs vykonstruovaných pověrčivými vesničany). Prý je krutá, prý bičuje služebné, prý je lesbicky svádí a když odmítnou, vyhodí je z okna anebo nechá umučit a zavraždit svými sluhy Dorou a Fickem. Tahle základní premisa je docela fajn. Nevadí ani to, že Jakubisko nedává divákovi na výběr, jednoznačně mu servíruje Báthoryčku jako nevinnou oběť intrik hrabivého (a současně ji tajně milujícího) souseda Thurza. Některá racionální vysvětlení údajných ukrutností krvavé Čachtické paní jsou trochu přitažené za vlasy, jiné jsou ale docela fajn (třeba „stopy po upířích zubech“ ve skutečnosti pocházejí od zvláštního nože se dvěmi tenkými čepelemi). Těch nešťastných náhod, vrhajících na paní hraběnku špatné světlo, je trochu moc, ale jsou to nápadité situace, u kterých si říkáte: „Ale jo, takhle se to mohlo stát i ve skutečnosti.“ Alespoň v nich (a v srandovních Polívkových vynálezech) ukazuje film trochu hravosti.

Ano, základní příběh je v pořádku. Scénář, který je na něm vystavěn, to už je jiná písnička. Uf. Vrtá mi hlavou, nakolik je to způsobeno sestříháním rozsáhlejšího materiálu (bude z toho televizní minisérie) do dvouhodinového filmu, ale kinoverze je tak zahlcena vedlejšími postavami a zápletkami, že jsem měl po půlhodině dojem, že mám za sebou rozšířený Návrat krále. Je tu Báthoryčkin osobní malíř (mladý, pohledný a přihřátý), je tu armáda šlechticů, sluhů, obyvatel Čachtic, houfy příbuzných, král v podání Franca Nera (chudák Django tu má dvě scény o pěti větách), starosta Andy Hryc a hlavně dvojice mnichů/vyšetřovatelů/komických figurek v podání Polívky a Mádla. Každá z těchto postav má nějaký vlastní příběh, každá je v nějakém vztahu k Erzsébet, každá nějak zasáhne do ústřední linie, ale jejich výskyt na plátně je tak mikroskopický, že vlastně žádná z těchto postav není plnohodnotná. Nejsou to ani karikatury či archetypy. Jsou to jen „nějací lidi v parukách a kostýmech z archivu slovenské televize“. Něco řeknou a udělají a pak zkapou nebo zmizí. A je vám to jedno.

Bathory však není jen dějový guláš. Je to i velice divoká žánrová směska. A v každém žánru selhává. Thriller či horor? Bez napětí. Historický velkofilm? Pár chlápků v kostýmech šermuje na louce. Detektivka? Polívka a Mádl nejsou Connery a Slater, ačkoli Jméno růže je tu kopírováno až trapně okatě. Romance či drásavé drama? To by tady musely fungovat nějaké emoce a vztahy. Nefungují. Vůbec žádné. Nejen ty náznakové mezi vedlejšími postavami (jsou jich fakt davy, ksakru, proč je tam tak moc lidí?), ale ani ty zásadní mezi hlavními figurkami na Jakubiskově šachovnici. Přátelství mezi Thurzem a Nádasdym spasí a pak i zničí Thurzova sílící hrabivost, což je prima zápletka, ale musíte si ji domyslet doma, protože v kině si jí v cvalu děje ani nevšimnete. Stejně tak postrádá jakékoli emoce vztah Erzsébet k mladému malíři či vztah učitele a žáka mezi mnichy. Polívka a Mádl jsou na plátně 90 minut a přesto se o nich samotných, ani o jejich vzájemném vztahu vůbec nic nedozvíte. Connery a Slater si stihli vybudovat uvěřitelný osobní vztah během úvodního rozhovoru o čurání a hledání záchodu. Podle postavy čarodějky je dokonce nazvaná jedna ze tří kapitol filmu (aby ne, vědmu hraje paní Deana), ale kromě vaření haluze způsobujícího dryáku pro hraběnku nemá v ději žádný zásadnější význam. Problém je, že na budování těchto vztahů-nevztahů je postavená celá úvodní hodina filmu. Až pak se začne odehrávat samotná zápletka s „krvavou paní“. Ten rozmáchlý hodinový úvod je díky své nefunkčnosti dokonale zbytečný a klidně mohl být sestříhán do pětiminutového prologu. Kdyby Nádasdy, potácející se dějem do poloviny filmu, chcípnul po 10 minutách, vůbec by to nevadilo.

Scénář se hrubě nepovedl, je plný špatně napsaných dialogů a zbytečného žvanění (všimněte si třeba, jak Polívka během sestupu do podzemí kostela komentuje své jednání – „Nikdo tady není... hele, támhle jsou otevřené dveře... svítí se tam, někdo tam je... kam asi vedou ty schody?“). Zachraňuje to Jakubisko režií? Je mi líto, ale ne. Nezvládá ani kompars, natož herce. Během davových scén (bitvy, ale i hostiny, tancovačky, běžný „ruch v pozadí“) je děsná sranda sledoval zmatené, rozpačitě se rozhlížející statisty. Televizní look mají šanci zlomit snové a halucinační scény, na které býval Juraj kdysi takový machr. Ty časy jsou pryč. Měl jsem u Bathory pocit smutného rozčarování podobně jako u Menzelova Anglického krále – tvůrce, který býval mistrem atmosféry a dokázal dokonale vtáhnout do svého filmového světa, nám servíruje studené, televizně vypadající, odtažité nic. Dobová atmosféra? Nechte si o ní zdát. Výpravné scény? Ale no tak. Nemá samozřejmě smysl srovnávat Bathory s Královstvím nebeským. V podstatě je z hlediska rozpočtu nefér srovnávat tento film třeba i se seriálem Řím (dostal by K. O. dřív něž by dozněl úvodní gong). Je ale fér srovnávat jej s podobně rozpočtově ošetřenými polskými a ruskými historickými spektákly typu Ohněm a mečem, Mongol, 1612 či Sluga gosudarev. Ty dokázaly za 10 – 15 miliónů dolarů vypadat skutečně velkofilmově. Bathory zůstává na úrovni západních televizních minisérií. Takový lepší Hallmark.

Na závěr zopakuji, že jsem býval Jakubiskovým oddaným fanouškem a že jako velký příznivec východoevropských historických filmů jsem si moc a moc přál, aby se konečně objevila takto laděná podívaná i v našich končinách. Moc jsem projektu Bathory fandil už jen z toho prostého důvodu, že taky konečně někdo natočil ryze divácký žánrový film. Zároveň jsem se ale bál, že to dopadne... ano, přesně tak, jak to dopadlo. Přesto doufám, že si film najde své hojné diváctvo a že to posmělí další tuzemské tvůrce, aby netočili jen malé hřejivé tragikomedie a nanicovaté panice. Dobrý historický (velko)film by vážně bodl.

Opakuji: Dobrý.