Na CSFD jsem uvedl, že čím je Tarkovského Stalker pro vnímání času, tím je Parfém pro vůně. Vím, jak malé vážnosti tento ruský tvůrce mezi čtenáři MZ pojímá (předpokládám, že VIM s kterýmkoliv z jeho filmů by četl maximálně jeho autor) a proto svou tezi měním na: čím je Elvis Presley pro rock´n´roll, tím je... a zbytek už znáte. Patřím k těm, kteří slavnou předlohu nečetli (i když paperback, který nedávno vyšel za 99Kč mě k tomu asi donutí) a proto nejsem kompetentní říct, zda je slavná Sűskindova kniha zfilmovatelná nebo ne, případně dobře či špatně zadaptovaná. A po pravdě řečeno, jsem tomu docela rád. Hovory na téma "ale v knize je to jinak" mě totiž poslední dobou už docela unavují.

Pro úplnost dodám, že na Parfému si prý vylámaly zuby esa typu Miloš Forman, Stanley Kubrick a Martin Scorsese, až musel přijít tvůrce o generaci mladší a podle všeho natočit mnohem svižnější záležitost, než by to zvládl kdokoliv z výše jmenovaných. Nic proti slavným pánům, každý z nich by jistě přišel se svou originální troškou do mlýna - u Formana by Parfém dopadl asi jako Valmont, Amadeus nebo Goyovi duchové, u Kubricka jako Barry Lyndon a u Scorseseho by se stylově lehce otřel o Gangy New Yorku - a nemusela by to ani být nuda. Jsem však rád, že se adaptace nakonec ujal pro mě nečekaný Tom Tykwer, kterého si spojujeme s běžící Lolou a nikoliv se snímky z nichž čpí smrad pařížských stok, přebíjených vůní pudru a krásných dívek louhovaných za tepla.

Prozatím netuším, jak pachový vjem zprostředkovává Sűskindův text, ale Tykwer do samého středu svého filmu umístil vůni, respektive lidský smysl - čich, a pudovost. V Tykwerově uchopení se touha hlavního hrdiny, obdařeného geniálními čichovými schopnostmi a pátrajícího po dokonalé esenci, stává dobrodružstvím hodným Indiana Jonese. A Tykwer dělá všechno pro to, abychom svůj čichový orgán nenechali zahálet a začali si vybavovat, jak voní to a ono. Už v první scéně na tržišti nám ukazuje značně aromatické věci a jako stařičký učitel s dlouhým ukazovátkem přikládá špičku na velkou nástěnnou tabuli a ptá se nás: jak voní tohle? a jak tamto? Několik lidí se mi po projekci nezávisle na sobě svěřilo, že už v sále si začali uvědomovat vůně ve svém okolí. Podobně i já: můj kolega vpravo byl zřejmě náruživý kuřák, paní vlevo asi před projekcí navštívila vývařovnu kolonela z Kentucky. Když se Jean-Baptiste Grenouilleovi podaří získat esenci růže a její první kapka padá v makrodetailu a zpomaleném záběru do kádinky, doslova cítíte, jak se vůně rozstříkne po celém kinosále. Řekl bych, že lepšími kinematografickými prostředky už snad ani vůně vyjádřit nejdou. A co se týče čistoty filmové řeči, jde o něco, po čem zjevně toužili i američtí kinaři 50. let, kteří u vybraných filmů trošku švindlovali a vstřikovali do sálu vonné látky, ať se diváci pomějí. Vyjádřit to samé obrazem však pro ně byla ještě hudba daleké budoucnosti...

Úvodní směs brutality, přidušeného erotična, špetky pudovosti a jemného humoru - vivat Dustin Hoffman! - patří bez přehánění k jedněm z nejpovedenějších vyjádření ducha doby, jaký jsem kdy na plátně viděl. Je to o to zajímavější, že podprahově stále cítíte, že Tykwer tam se svou dynamickou kamerou neustále protlačuje cosi cizorodého, co z vážně pojatých historických filmů běžně neznáme – asi jako hudba v traileru k Marie Antoinette – a zároveň se nám něčeho nedostává: vhledu do hlavní postavy. Chcete-li psychologie. Vrah mladých dívek, toužící po dokonalé vůni, Jean-Baptiste Grenouille je duševně plošší než žehlící prkno a pod kůži se mu nedostaneme ani o milimetr. Prakticky nikde se o něm nevyjeví nic, co by nám jej zlidštilo. Zlatý Hannibal Lecter.

Kupodivu to vůbec nevadí, protože jeho citová plochost je naopak naprosto na místě. Je totiž hrdinou, kterému nejde o úspěch, moc, bohatství, ani ženy, což jsou běžné roznětky jednání a hnojivo skomírající motivace, s nimiž si ctitelé herecké metody Stanislavského vždycky velmi rádi vyhrají. Jean-Baptiste touží jen po dokonalé vůni. Zní to zvláštně, ale právě od takto podivného hrdiny, který nemá touhy jako každý druhý, se můžeme dočkat toho největšího a nejsofistikovanějšího zla, jaké si dokážete představit. Zla, které pro své konání nemá žádný vznešený, ani zavrženíhodný motiv, jen slast z chvilkového nasycení jednoho smyslu. Ben Whishaw jako Jean-Baptiste Grenouille je ukázkou toho, že k působivému hereckému výkonu stačí vhodně (ne)disponovaný herec a ještě k tomu nemusí ani moc mluvit. Jean-Baptiste za celý film nepronese víc než dvacet vět, ale pokud už začínáte tušit, s kým máte tu čest, pokaždé vás u toho mrazí. Tím víc, že si uvědomujete zvláštní rozpor mezi jeho zavrženíhodností a zároveň jakousi těžko definovatelnou čistotou. Ano, nějak takhle jsem si představoval Iluzionistu.

Osobně lituji, že přibližně ve třetině se Jean-Baptiste vydá mimo dramaticky a prostorově sevřený Paříž na venkov a z filmu cosi zmizí. Jakoby se prověsila dosud napnutá struna a uslyšíte první falešné tóny. Děj se lehce prosvětlí, přibude postav, motivů, ale také nedokonalostí. Během pařížských scén jsme měl dojem, že sleduji film, který výrazně nabourá mé letošní TOP5, ale od druhé třetiny mě to rychle přešlo. Atmosféra začíná slábnout, makabrózní činy hlavního hrdiny nepůsobí tak vyšinutě, jak by měly, dokonce se objevují logické chyby a ani Jean-Baptiste už ke škodě věci není v zaměřovači tak často jako dosud. Těžko uvěřit, že by sériový vrah typu Grenouille unikal zodpovědným úřadům tak dlouho. A ještě na tak malém městě! Bohužel, slavný Alan Rickman opět ukazuje, že hraje sice obstojně, ale stále dokola „shakespearovsky“ stejně. A vidět to samé u Lásky nebeské, Harryho Pottera a půl tuctu dalších věcí už docela nudí. V této části se mé hodnocení ustálilo těsně pod 6/10.

Ovšem poslední pětina vše napraví a já nemůžu než tleskat. Bohužel vám tu nemůžu prozradit čemu konkrétně. Film má sice dva konce, ale oba jsou hooodně zvláštní a vyskočí vám u nich pěkných pár otazníků. Přiznám se, že když se začalo dít na prvním náměstí to, co se dělo, dost mě to vykolejilo, ale čím dál víc mi začalo připadat, že v některých momentech nemá Parfém daleko k dokonalosti, pro kterou je číslovka 100% zcela nevystihující. Domnívám se, že z „prvního konce“ by měl radost i Sigmund Freud, protože tak úzké sepětí náboženského vytržení a sexuality se jen tak nevídá. Ale víc už ani slovo. Druhý konec na mě zapůsobil nejen kvůli tomu, co vidíme, ale i kvůli tomu, že nám hlas vypravěče krátce před tím poskytne jeden z mála vhledů do Grenouilleovy postavy, která se ve svém nízkém věku a s v podstatě jedinou dovedností dotkla věčnosti.

Po pravdě řečeno, nevím, co za „message“ se v těchto dvou scénách ukrývá, ale již několik dní na to nedokážu nemyslet. A budu rád, když pod článek napíšte, co znamenaly pro vás. Žádný z předešlých Tykwerových filmů mě ani z poloviny tak nezasáhl (dokonce ani Nebe ne), ale jsem rád, že jsem konečně prohlédl a ucítil...parfém;)

P.S. Triky od českého UPP jsou tentokrát skvělé. Silný kuřák vedle mě své partnerce několikrát tvrdil, že „k těm barákům na mostě se musíme jet podívat.“ Existuje pro CGI most lepší vizitka?