Ewan McGregor je kuchař, Eva Green je epidemioložka (zkuste to říct třikrát rychle po sobě!) a Glasgow tu hraje "nějaké britské město" v depresivní éře tajemné, ale neúnavné epidemie. Nikdo neví odkud přišla, nikdo neví, jak ji léčit a nemoc postupuje vpřed mílovými kroky. Nakažený nejdřív přijde o čich, pak o chuť a pak i o další smysly. Každý ztráta je přitom lišácky doprovázena overkillem některého ze smyslů (před ztrátou chuti např. dostanete záchvat žravosti a spořádáte i rodinné balení aviváže - v žaludku pak budete mít krásně měkoučko). Nikdo není úšetřen a naši dva hrdinové se s blížící se apokalypsou (tj. Zemí plnou hluchoslepých lidí, co necítí a brzy přijdou i o hmat) vyrovnávají po svém, tím spíš, že jejich povolání zasahuje dost zásadně už od prvních příznaků - ona nemůže přijít genetické záhadě na kloub, on se musí naučit vařit bez možnosti přivonět k jídlu nebo ho ochutnat.

Přehrajte si trailer A v době plné stresu a deprese (právě Glasgow se dokáže tvářit ponuře i bez extra kamerových filtrů) a společné nikotinové závislosti se ti dva sejdou na dvorku, kam oba chodí na cigáro (ona tam bydlí, on pracuje). Jiskra přeskočí a vedle pečlivě budovaného deníku konce světa (s velmi hezkými detaily - jako třeba nadměrné kořenění jídel po výpadku čichu) tu máme i vztah urychlený okolnostmi. Režisér David Mackenzie dokázal relativně malému snímku propůjčit punc velké události. Stačilo vymyslet fintu s apokalypsou, ukecat dva slavnější herce a prodat pointu, že láska je tím nejdokonalejším smyslem, který přetrvává i poté, co nás ostatní smysly opustí. A protože je málo času (rozuměno i stopáže), je láska degradována na sex. Čím míň smyslů protagonisté mají, tím častěji souloží. A protože se Eva Green ani Ewan McGregor nebojí svlékat, může to být pro některé diváky příjemný bonus. Nenechte se ale zmást lacinou erotikou, protože i narychlo budované pouto je v závěrečné scéně nečekaně silné a dojme až k slzám.

Mackenzieho armageddon se tak staví do kontra k Soderberghově procedurální a sterilně chladné Nákaze. Perfect Sense totiž zpoza šedivých kulis nabízí své srdce na talíři a v devadesáti minutách příliš nezahloubá do únavných přesahů (a že se jich tu nabízí hodně). Proti ideově spřízněným Potomkům lidí je tak Mackenzieho jen povrchní jednohubkou. Ale zatraceně příjemnou.

P.S. Pokud máte pocit, že podobně depresivní snímek může napsat jen někdo ze Severu, máte recht. Autorem scénáře je Dán jménem Kim Fupz Aakeson.