Že se česká pohádka zmítá v křeči, to ví dneska už každé malé dítě. Anděl páně z léta páně 2005 je možná jedinou světlou výjimkou, jinak je bilance v tuzemském rybníčku poněkud žalostná. Samozvaný spasitel žánru, Zdeněk Troška, tuhle domněnku stvrzuje svou Nejkrásnější hádankou, Miroslav Šmídmajer čerstvým přírůstkem do pohádkové rodiny - Peklem s princeznou -, jakbysmet. I když stavět tyhle dva vedle sebe do jedné věty přece jen není úplně fér…

Troška vypráví „hezkou lidovou“ sázku na jistotu, Šmídmajer se nebojí experimentovat. Nejde mu to tolik, jak by asi mělo, ale odvaha probádat neprobádané se rozhodně cení. Navíc, může si těch pár experimentů dovolit. Za jeho pohádkou se hrdě tyčí nebývale dobrý scénář, který překvapuje vnitřní provázaností postav i dějových rovin a na české poměry působí velice vynalézavě. Těžko uvěřit, že za ním stojí stejný člověk, který sepsal pedofilní zhůvěřilost Panic je nanic a přitom jde hned o jeho následující scenáristický počin.

Šmídmajer, do té doby dokumentarista a divadelní režisér, má dobrou vizi, se kterou k filmu přistupuje. V hlavní roli dvojice, která trhá spodní prádlo na obou stranách (post)pubertálních břehů čtenářů Brava (snad jsem nikoho neurazil), v rolích králů osvědčené charaktery Nárožný-Postránecký a zdatně sekundující Táborský - Adamovská. Papírově dobrý výběr bohužel nedělá sám o sobě dobrý film a pravdou je, že režijní práce s herci na divadle se od té s filmovými herci poněkud liší. Rozdíl je to závratný a herci jsou tu velkou slabinou jinak slibného celku. Ve snaze o odstranění křečovitosti z dialogu nechává Šmídmajer ústřední dvojici hrát zcela v rámci mezích normálních smrtelníků (=improvizovat a mluvit tak, jak mluví normálně), kteří o pohádce nikdy neslyšeli, natož aby v ní hráli. V praxi to vypadá tak, že Mádl koulí očima a trousí suché hlášky stejně, jako by to dělal v dalším díle ze série Snowboarďáci - Rafťáci a Tereza Voříšková se na to snaží nějak adekvátně reagovat a vypadat přitom „pohádkově“. Výsledný efekt je ten, že tu oba herci jsou, ale: a) jako by hráli v jiných filmech a navíc b) nevěděli si s postavami rady ani v těchto filmech.

K tomu se bohužel připojuje další neduh, kterým Peklo s princeznou velmi často trpí. Na mnoho (i klíčových!) scén jako by zbylo málo času a točily se jen jednou či dvakrát. Ve střižně se z materiálu pak povedlo sestříhat cosi, co často ani nedává smysl či vůbec nepovídá nic o tom, co se v dané scéně vlastně stalo a jestli to mělo být dramatické nebo vtipné! Dojde vám to třeba až za pět minut, když zjistíte, že tahle scéna má návaznost na jinou a teprve ji zmatenému divákovi zpětně dovysvětlí. Obecně mám ale pocit, že z dobrého úmyslu vyrostl velký zmatek, který režisérovi poněkud přerostl přes hlavu a rozutekl se mu pod rukama. O hlavních postavách víte, jak se to mezi nimi má, tušíte, že se budou chvíli špičkovat a že to bude trvat do chvíle, než se skutečně poznají… ale že po třech společně odehraných scénách čítajících dohromady 5 minut bude Tereza Voříšková tvrdit, že svého kamaráda miluje a položila by za něj život… to je trochu silná káva. Jako by ve filmu chyběla nějaká půlhodina, v jejímž rámci se všechny ty důležité věci staly, ale vám ji nikdo nepustil. Spousta postav a zápletek se ani pořádně nestačí představit/rozehrát a jen tak sedí kdesi na okraji a tváří se, že do tohohle světa naprosto patří. Přitom by celý film mohl trvat dvakrát tak dlouho a věřím, že ani tak by se to celé nestihlo.

Opravdu nerad bych ale Peklo házel do jednoho pytle se Zdeňkem Troškou. Šmídmajerovými žilami (nehledě na skutečný věk) koluje  mladická krev, která pohádku zpřístupňuje i vnímavějšímu divákovi. Obecně mám pocit, že Peklo s princeznou je úplně nejblíže pět let staré pohádce Čert ví proč Romana Vávry, která jako by se místy vymykala klasickému pohádkovému schématu a přetékala v popkulturní satiru. Tady ty motivy nejsou tak zřejmé a výrazné, ale celý příběh není jen plácáním se po aranžovaném pohádkovém světě, nýbrž něčím trochu hloubavějším.

I když mám pocit, že jsem se s hrdiny pohyboval jenom čtyřmi různými exteriéry, že Mádlovy postsynchrony mohly trochu lépe sedět na obraz, že jeho šermířská scéna s otcem je nejnepřehlednější a nejzmatenější šermířskou scénou, kterou jsem viděl, a že Tereza Voříšková dobře vypadá, ale příliš nechápe, jak se hraje princezna (přesto svou obvyklou polohu – viz Venkovský učitel, Brainstorm – zvládá na jedničku), je Peklo s princeznou důstojným pokusem, jak zmodernizovat jeden skomírající žánr. Škoda, že na konci nezbylo víc peněz na dotáčky nebo prostě nebyl čas… nějaký ten prostor navíc a Peklo by jistě dozrálo a dospělo. Takhle končí někde na půli cesty mezi uznalým pokyvováním a ťukáním se prstem do čela. Což je steska trnitá, ale rozhodně ne nezajímavá. Nicméně, nikdy si ji nemůžete doopravdy zamilovat.

P.S. Před samotným filmem běží cca desetiminutový předfilm z premiéry (14. ledna, pokud mě paměť neklame), jíž byla přítomna spousta maminek s dětmi a na pódium si před ně stoupl (za doprovodu skromné fireshow) téměř celý štáb i s herci. A všichni říkají, že tahle pohádka je bezva a moc vám ji doporučují. A byl tam i čert! (a ano, je to celé na prst do krku)