Jako by ten trailer odrážel celou tvorbu Majkla Baye - spousta monologů nasáklých skrz na skrz patosem a patriotismem, míň akce (než bysme chtěli;), která mu přitom sluší mnohem víc a za kterou ho tak zbožňujeme. Ale odraz je to svým způsobem dokonalý a zase (ačkoliv zrovna v případě Pearl Harbor by se mnou jistě spousta z vás nesouhlasila) to skvěle funguje. Ochutnávky z akčního pekla, kterým Miki pálí bulvy, se dočkáme jen v minimálním množství, i dnes, po šesti letech, ale dokáže trailer uchvátit. Důležitější roli než kdy jindy v tom hraje hudba. Zimmerovo "Journey to the Line", které bylo hned na začátku trailerové kampaně nahrazeno Jablonskyho emociálně vyprázdněným "Goliath" (takže verze, kterou teď stahujete, v kinech ani na internetu prakticky nebyla), odvádí ohromný kus práce. Je to sice neustále se opakující motiv, ke konci ale atakuje tak intenzivně, že by z kdekoho pomalu vytlačil slzu. Bayovy kouzelné oblety a neustálé zpomalovačky ale rozhodně nežijí ve stínu Zimmerova génia. Naopak, citlivě volený střih perfektně vystihuje povahu filmu a přitom působí mnohem kompaktněji než Pearl Harboru o plné stopáži chybí. Je to pěkná podívaná plná emocí: Jen tolik nehrotí akční rovinu, abyste toho po dvou minutách neměli plné zuby. U filmu samotného s tím mají mnozí z nás velké problémy. Upoutávka setrvala u velkých oslav Ameriky, na ty se ovšem ve "zmenšené" podobě kouká mnohem příjemněji.