Pavučina byla snad od samého počátku odsouzena k neúspěchu. Celovečerní debut Samuela Bodina byl natočen už před třemi lety v Bulharsku, především kvůli covidu se premiéra dlouho odkládala a specifické studio Lionsgate, závislé na předprodeji práv do světa, se v posledních týdnech s nějakým marketingem zrovna nepředřelo. Zámořští diváci se nakonec dočkali limitované premiéry v kinech až 21. července (ano, to zrovna odstartoval Barbenheimer) a spěšný přesun na PVOD kanály à la iTunes byl nabíledni. 

Film se na internetu začal prodávat ve stejný srpnový den, kdy došlo k uvedení Pavučiny do českých kin a nelze se tedy vůbec divit faktu, že ho v tuzemsku dodnes vidělo pouhopouhých 7 000 platících diváků. Byl jsem mezi nimi a očekával jsem tuctovou duchařinu, u níž budu zívat a tiše závidět kolegovi Cromovi, že stihnul projekci mnohem lákavějšího žánrového souputníka od A24 - Mluv se mnou. Mýlil jsem se, ale pojďme to vzít popořadě.

Příběh se točí okolo nešťastníka Petera. Úplně by stačilo, že školáka šikanují ve škole. Jeho však navíc každou noc probouzí podivné škrabání a ťukání ve zdech dětského pokoje. Noční děsy samozřejmě bagatelizují skeptičtí rodiče a jedinou spřízněnou duší se tak stává suplující učitelka, která ve třídě zachytí jisté varovné signály a rozhodne se čím dál smutnějšímu žákovi za každou cenu pomoci. Málem bych zapomněl dodat, že Halloween je za rohem, rodinka pěstuje na zahradě dýně a v jejich sousedství se za podivných okolností před pár lety ztratila mladá dívka.

Já vím. Kolikrát jsme v posledních letech viděli horor, v němž vnímavý capart vyděšeně kouká na temný kout svého pokoje, načež něco hlasitě bouchne, diváci v sálu vyjeknou, dítě (v záběru samozřejmě pronásledované steadicamem) doběhne do ložnice k mamince, ta s ním dojde do jeho pokoje, rozsvítí, potomka uklidní s tím, že se mu jenom něco zdálo, načež někdy po půl hodině filmového času rodiče konečně zjistí, že se to synovi nezdá a začnou situaci řešit? Pavučina naštěstí nesklouzne do stokrát vylouhovaného Poltergeistu a po nutné expozici do děsivého baráku nezavítají Warrenovi ani další pochybní vymítači ďábla.

Byť se několika lekaček samozřejmě dočkáme, označit Pavučinu za klasickou duchařinu je asi stejně přesné jako zařadit Barbara do subžánru home invasion. Nebudu moc spoilerovat, protože snad každému brzy dojde, že tady něco nehraje. Přesně obsazení a velmi přesvědčiví Lizzy Caplan a Antony Starr jsou totiž, ehm, zvláštní rodiče, kteří svými psychotickými výstupy a čím dál absurdnějším chováním velmi brzy probouzí dojem, že mají nějaké šťavnaté tajemství. Především Starr, jehož svět objevil především díky seriálům Banshee a The Boys, si užil part magora, jenž se vás nejprve usměje, pak mu v hlavě něco přepne a začne na vás řvát s intenzitou hladového paviána, před kterým si začnete loupat banán.

Někdy v půlce filmu jsem si v hlavě začal sumírovat argumenty, jimiž kluky v redakci přesvědčím, abych mohl dát alespoň tu nadšenou osmičku. Říkal jsem si, že minimálně od dob Zhoubného zla a Barbara jsem zajímavější a zábavnější horor neviděl. Tím hlavním důvodem nadšení však navzdory předchozímu odstavci nebyly herecké výkony dua Caplan a Starr. Režisér Samuel Bodin je frajer (diváci hororového seriálu Marianne možná tušili, já tenhle rest musím brzy dohnat), který během osmdesáti osmi minut hrne na diváka jeden silný vjem za druhým.

Snad každý záběr je něčím zajímavý. Minimalistická výprava je na jedničku a Bodin spolu s kameramanem Philippem Lozanem naštěstí nemají zapotřebí machrovat divokým švenkováním nebo zbytečnými kamerovými jízdami. Místo toho si počkají a ve správnou chvíli vytasí zhasnutí světla na chodbě, šikovný střih a 360stupňovou kamerovou otočku. Zapomeňte však na to, že se budete bát jenom za tmy. Vždyť i z obyčejné polední návštěvy ustarané učitelky v problémové rodince jsou tvůrci schopni udělat infarktovou pětiminutovku, která jede podle tempa staré pračky v komoře.

Nepochybuji o tom, že jste ještě před čtením recenze zabrousili zrakem na závěrečné hodnocení a teď si říkáte: „What the…“. Vysvětlím. Velmi brzy jsem si vytvořil tři hypotézy, jak film skončí a modlil se, aby se nenaplnila ta nejtuctovější, nejlacinější a s prominutím nejdebilnější. Stalo se. Zbytečný twist v poslední třetině zabije všechno dobré, co jste poslední hodinu sledovali. Divák je najednou zahlcený útrpně dlouhou vysvětlovačkou (ta navíc plno věcí opomíjí), korunovanou akční tečkou, která jakoby vypadla z úplně jiného (horšího) filmu. 

Přehrajte si trailer Samozřejmě se mohu mýlit, ale závěr prostě působí dojmem, jako kdyby nervózní producenti na poslední chvíli cukli a tvůrcům nakázali něco v tom smyslu, že jejich osobitá vize je nuda, nemají dost cool záběrů do traileru, takže tady mají zbylé dva miliony a ať koukají nakonec natočit dvacet minut, které si dnešní publikum žádá. Kvůli rozpačitému vyústění jsem chtěl původně jít jenom na sedmičku, ale zklamání je i po několika dnech od projekce natolik intenzivní, že musím jít ještě o bod níž. Takhle zabít nadějně rozjetou a precizně zrežírovanou laskominu, obohacující v první hodině žánr – to se jen tak nevidí. Hanba.