Ano, Stopaři tu už jednou VIM mají, ale je staré šestnáct let a Crom má k téhle westernové klasice rozhodně co říct. 

Jen málokterý filmový žánr zestárl v průběhu doby tak moc, jako klasický americký western. A to jak po stránce filmařské, tak (zejména) po té společenské. Z divácky vděčné perly zlatého věku Hollywoodu a výstavní skříně tehdejšího studiového systému se stal film pro pamětníky, beznadějně tonoucí v dávných dobách svého vzniku. Proč se tedy k jednomu z pomníků filmové kultury 50. let minulého století vracíme v rámci našeho V.I.M. klubu? Protože Stopaři Johna Forda nepatří mezi klasické westerny. Právě naopak. Z dnešního pohledu to byl jeden z prvních snímků, v němž se pokládaly základy budoucích forem moderní filmové zábavy a filmového umění obecně. Nevěříte? Tak se na Stopaře pojďme společně podívat.

Píše se rok 1956 a americký režisér John Ford má tou dobou na kontě nespočet filmů, které se stihly ještě za jeho života stát skutečnými klasikami. Jeho mistrné vypravěčské schopnosti dokládá čtveřice Oscarů, které měl Ford na poličce ve své pracovně v době, kdy padla první klapka Stopařů (Denunciant, Hrozny hněvu, Bylo jednou zelené údolí, Tichý muž). Dodejme, že jeho rekord doposud nikdo nepřekonal. Co je však mnohem podstatnější, to je jeho dlouholetá záliba v americkém westernu, a to zejména těch, postavených na tematice jezdeckých vojsk USA – viz jeho kavaleristická trilogie Fort Apache (1948), Měla žlutou stužku (1949) a Rio Grande (1950), ale i celá řada dalších. A stejně podstatné je i to, že ve většině jeho westernů hrál nepřekonatelný matador tohoto žánru – John Wayne.

Tomu bylo v roce 1956 skoro padesát a nejlepší léta v sedle měl už za sebou, byť v něm tvrdošíjně setrval téměř až do své smrti v roce 1979. Pokud jste s ním viděli některý z jeho nesčetných filmů o kovbojích, kavaleristech a indiánech, potom o něm víte všechno. Jeho role si totiž byly navzájem velice podobné, jak vyžadovala filmová doktrína studiového systému a představovaly typického Waynea jako muže na správném místě, který ví, co je dobro a zlo. Jeho chování sice může být přísné, asketické a strohé, ale vždy věrné těm správným americkým hodnotám tehdejší doby. Tomuto předobrazu amerického filmového hrdiny se ovšem několik rolí velmi zásadně vymyká. A jak správně tušíte, role Ethana Edwardse ve Stopařích (The Searchers) je jednou z nich. A nebál bych se rovnou napsat tou nejzásadnější.

Samotný děj nevykazuje znaky velkých odlišností od celé řady podobných titulů tehdejší doby. Mlčenlivý hrdina, co si prošel peklem americké občanské války, se vrací domů, aby zjistil, že jeho neteř byla unesena Komanči. To, co se zpočátku jeví jako rychlá záchranná akce, mířící po stopách zlovolného bojového náčelníka, se ovšem změní na dlouholeté martyrium, při kterém Edwards se zarputilostí buldoka křižuje Spojené státy od západu k východu ve snaze nalézt ztracenou neteř. Karty jsou tady na první pohled rozdány poměrně tradičně – John Wayne v roli mstitele bezpráví a indiáni představující antagonisty, co unáší nevinné bílé dívky nebohých kolonistů. Ovšem to, co Stopaře činí výjimečným, jsou jednotlivé detaily, jejichž souhrn dělá z tohoto snímku skutečně přelomovou záležitost.

V prvé řadě Ethan Edwards není zasloužilým válečným veteránem Unie, ale Konfederace. To sice samo o sobě nebylo v roce 1956 vnímáno tak přísně jako v dnešní době, nicméně už jenom fakt, že Edwards bojoval na straně těch „špatných“ Spojených států, jsou zajímavým charakterovým rysem. Tím spíš, že jeho nejsilnější emocí v celém filmu je slepá nenávist k původnímu obyvatelstvu Severní Ameriky. Rasismus je v Edwardsově případě naprosto učebnicovou ukázkou toho, jak nesmyslná tato nenávist je a dalece překovává hranice typického obrazu amerických filmových kovbojů. Wayneův hrdina zde není vůbec žádným hrdinou ve vlastním slova smyslu, dokonce ani antihrdinou, ale čistokrevným ztroskotancem, který v životě přišel o všechno.

To je snadno rozpoznatelné už v úvodu, kdy se Edwards vrací „domů“. Nikdo moc netuší, co dělal těch několik let po skončení války a přispívá to k celkovému dojmu člověka, který pozbyl jakýchkoli morálních hodnot. Navíc „domů“ neznamená návrat na rodný ranč ke své rodině, ale na ranč jeho bratra. On sám nemá nic. Hloubka jeho vyprázdněnosti je navíc podtržena několika výmluvnými pohledy, které si vymění se svou švagrovou, matkou unesené neteře. Je tím letmo naznačeno, že mezi nimi možná bylo něco víc, než jen sešvagření a unesená dívčina je dost možná jeho dcerou. A to je pořádný odklon od obrazu rytíře bez bázně a hany.

Hloubka Edwardsovy nenávisti je navíc odhalována postupně v průběhu celého filmu a má nejrůznější projevy – od nesmyslného vybíjení bizonů, představujících zdroj obživy původního obyvatelstva, až po rozhodnutí zastřelit jeho vlastní neteř v případě, pokud by měla zůstat v rukách indiánů. To není projevem jeho odhodlanosti vyrvat ji ze spárů divochů za každou cenu, ale tím nejhlubším pocitem odporu k indiánům jako takovým. Raději svou neteř zastřelí, než aby z ní byla jedna z nich. Obraz Edwardse jako absolutního protipólu typických westernových hrdinů je tím dokonán. Podtrhuje to i poslední záběr filmu, kdy Edwards odjíždí pryč, ačkoli splnil svoji misi a měl byl tedy nalézt vykoupení. Nenašel a sám si toho byl dobře vědom.

Dalším výrazným prvkem, který jde ruku v ruce s povahou temného hrdiny, je míra použitého násilí. Stopaři jsou považováni za nejnásilnější film Johna Forda, přičemž násilí není jenom výrazový prostředek pro dokreslení Edwardsovy povahy, ale jednou z narativních forem. Měřeno dnešní optikou tento aspekt možná příliš nevyniká, ale uvědomte si, že se píše rok 1956. Spojené státy sice tou dobou měly za sebou krvavou válku v Koreji, ta se ovšem ve své době (narozdíl od pozdější války ve Vietnamu) nedokázala propsat do nálad společnosti a násilí v kinech bylo velmi umírněné a umělecky pojaté. Na opravdovou revoluci v tomto směru si měl Hollywood počkat až do roku 1969, kdy se do kin vřítila Divoká banda Sama Peckinpaha, nicméně použitou mírou a formou násilí nejrůznějšího druhu se John Ford zaspal do dějin kinematografie jako jeden z průkopníků násilí jakožto filmového jazyka – jak potvrdil i sám mistr filmového násilí Quentin Tarantino ve své knize Filmové spekulace.

Stopaři ovšem nejsou jen přehlídkou protichůdných lidských vlastností a projevů bezuzdného a nesmyslného násilí. Použitá estetika opřená o velkolepé záběry Monument Valley, stejně jako vypravěčská forma Johna Forda činí ze Stopařů učebnicový příklad práce s obrazem a jednotlivými scénami. Ostatně jsou to právě Stopaři, kdo ovlivnili celou novou generaci režisérů nového Hollywoodu, takzvané „Movie Brats“, mezi něž se zařadili taková esa jako Spielberg Coppola, Lucas, Scorsese, Milius a Schrader. Ostatně význam Stopařů podtrhuje sám Steven Spielberg tím, že se k nim často vrací pro inspiraci před natáčením nového filmu.

Pokud jste Stopaře ještě neviděli, dejte jim šanci a všímejte si všeho, co bylo na svou dobu překvapivé a revoluční. A pokud jste je už viděli, zkuste se na ně podívat znovu, novýma očima. Tak jako Spielberg nebo Scorsese. Uvidíte, že v nich najdete ledacos výjimečného. Je samozřejmě možné, že mnohé z toho, co na filmu obdivujeme nyní, vzniklo jako kouzlo okamžiku nebo souhra náhod spíš než jako přímý úmysl, ale ať už to bylo jakkoli, Stopaři díky tomu neoddiskutovatelně patří mezi velmi významné snímky.