Na úvod se asi sluší napsat, díky jakému filmu jsem si na již 46 let starou klasikou vůbec vzpomněl. Ano, byla to nedávná pixarovka Luca, která sice jednoduchým, ale hravým a správně poutavým způsobem, ukazovala přátelství dvou kamarádů a chtěla být zkrátka typickým klukovským dobrodružstvím ze staré školy. A při sledování mi nejvíce padala na mysl právě nestárnoucí česká klasika, která ony dětské lumpárny uměla zachytit s takovou lehkostí a bezelstností, že by se od ní i zahraniční filmaři mohli učit.

Příběh je přitom ještě jednodušší než v případě zmiňovaného Lucy. Vlastně by se dalo říct, že zde ani žádný není a minizápletka okolo hledání pokladu v druhé polovině je tu tak trochu z povinnosti. Jenže to vlastně vůbec nevadí. Věra Plívová-Šimková totiž dokázala i z toho mála vykouzlit odzbrojující sérii dětských lumpáren, která si bere to nejlepší z Toma Sawyera, což ostatně jeho volná adaptace v úvodu sama přiznává. A svým srdíčkem a upřímností hezky shrnuje to krásné dětské období našeho života, díky čemuž Páni kluci neustále oslovují i mnohem starší generace.

Snímek je v podstatě poctou klučičímu rošťáctví, flákání, bezstarostnosti a zejména toho pravého dětského přátelství. Přátelství, v němž kamarádovi pomáháte zdrhnout z domu, uděláte průser, poté se s ním poperete a za deset minut zase společně běháte po ulicích a nedáte bez sebe ani ránu. Režisérka pak dokázala tuto životní etapu znázornit s naprostou přesností, dokonale ukázat onu dětskou naivitu i vyčůranost, stejně jako první nevinné pusinkování se spolužačkami. Plívová-Šímková navíc obdařila film nejen tou správnou volností, ale vtiskla mu také vděčnou dobovou atmosféru z počátku 20. století a zejména nezaměnitelnou, skoro až knižní, poetiku, která musí okouzlit každého čtenáře Marka Twaina. A naštěstí nejen je.

Režisérka pak dokázala filmové městečko naplnit řadou roztomilých a divácky vděčných charakterů, které si herečtí matadoři vychutnávají do poslední vteřiny, ať už je to uječená tetička Ivy Janžurové či učitel Jiřího Somra s rákoskou. Nejvíce ovšem Plívová-Šimková vynikala nejen ve znázornění dětského světa, zejména však v práci s mladými herci. Zatímco dnes se divák při pohledu na rodinné snímky bojí a modlí se, aby zde děti uměly aspoň trochu hrát a nebyly jen maximálně otravné, režisérka uměla výtečně zachytit jejich přirozenost a upřímnost. Výsledkem je několik sympatických postav i vděčných komediálních figurek v čele s prosťáčkem Štrůdlem, jež si diváka totálně získají. Dalo by se říct, že od té doby u nás předvedly tak silný dětský casting už jen klasiky Ať žijí duchové! a Bylo nás pět. A v současnosti už se jedná (a to nejen u nás) skoro až o zázrak.

Páni kluci jsou natočeni s takovou lehkostí, přirozeností a jednoduchostí, až si mohou mnozí myslet, že vytvořit dětský film je snadná práce. Jenže čas a další podobné tituly ukázaly, že je to sakra kumšt. V jednoduchosti je sice síla, ale vypilovat zdánlivě snadné prvky od mladých herců až po jejich bezelstnost tak, aby to nevypadalo nuceně či nepřirozeně, je práce vyžadující hodně sebejistou ruku. Plívové-Šimkové to ovšem právě v českém Tomu Sawyerovi vyšlo dokonale a natočila v rámci tuzemského dětského žánru jedinečný film, jenž už asi zůstane nepřekonán. Podobné projekty už se totiž u nás moc netočí. Na druhou stranu, když se kouknu na současnou formu naší kinematografie, je to možná i dobře.