Před pěti lety natočil Tommy Wirkola hodně povedenou černou komedii Cesta za smířením, ve které si manželé Noomi Rapace a Aksel Hennie vyrazili na chatu a plánovali, že jeden druhého zabijí, protože už spolu nemůžou být. A malinko se to vyhrotilo, protože dostali nečekanou návštěvu. A nakonec šlo o  jedno z nejpříjemnějších překvapení filmového roku 2021 a jeden z těch důvodů, díky nimž si člověk obhájil, proč si pořád platí Netflix. Jenže šlo o norský film. Nebyl anglicky a to mnohdy Hollywoodu stačí k tomu, aby to zkusil s předělávkou. Přeci jenom by ale nebylo od věci přistoupit k ní trochu kreativněji než tvůrci Jen přes tvou mrtvolu. 

Přiznám se, že jsem si kvůli recenzi nepustil Wirkolovu pecku podruhé, abych mohl u její nové verze sedět a odškrtávat si, co všechno si její tvůrci půjčili, co regulérně obšlehli, kde zkusili přijít s nějakou zajímavou variací na původní scénu a kolik vlastních nápadů vymysleli. Ale pocit, že toho posledního v Jen přes tvou mrtvolu moc není, byl bohužel dost silný. Na jednu stranu se dá říct, že není moc co vylepšovat, pět let není dost na to, aby se nějak zásadně změnily divácké chutě a preference a to, co Wirkola tehdy publiku naservíroval, by mělo bez problémů fungovat i dnes. Zároveň by však nebylo od věci trošku té kreativity použít. Už jen proto, aby si remake vůbec obhájil svou existenci. 

Jen přes tvou mrtvolu: FOTOGALERIE

Jorma Taccone věděl, že musí podobně jak originál sázet hlavně na postavy a na herce a tady mu to vychází, bohužel jen částečně. Jeho hrdinové Dan a Lisa od začátku působí jako pár, který už dávno zlomil hůl nad svým vztahem a ví, že na návštěvu manželské poradny už je asi pozdě. Ne že by se vyloženě nenáviděli, ale prakticky cokoliv, co ten druhý řekne nebo udělá, toho prvního vytočí. Těch zklamání, přešlapů a nedorozumění už si zkrátka prožili až příliš a plán toho druhého zabít jim tak docela dává smysl. I když z toho úplně radost nemají. Samara Weaving je jako Lisa skvělá, člověk po chvilce chápe jejího manžela, proč se do ní zamiloval, přitom ovšem moc dobře vidí, proč jiskra zmizela. A v druhé půlce, když se vytáhnou brokovnice, sekačky a nože a hrdinové musí bojovat o život s nezvanými návštěvníky, Weaving taktéž obstojí bez problémů. Což asi nikoho nepřekvapí, protože podobně drsných rolí už má na kontě spoustu a vždycky jí to šlo. 

Bohužel s Jasonem Segelem už to taková sláva není. Působí až příliš jako ťunťa a když má být v závěru za hrdinu a drsňáka, zrovna to nefunguje. I s pochroumanou rukou a zasviněný od krve a s brokovnicí v ruce pořád připomíná spíš sympaťáka Marshalla z How I Met Your Mother než nas*aného bouchače z nouze. Aksel Hennie to tehdy prodal mnohem lépe a mnohem víc uvěřitelně. 

To, co se oběma hrdinům děje, je naštěstí většinu času zábavné. Ale hlavně proto, že to zábavné bylo i minule a Jorma Taccone se moc neobtěžuje to měnit. Umí prodat vtip, vyhrocenou drsnou scénu i nečekanou pointu. A těch pár nápadů, které jsou jeho vlastní, nakonec taky funguje překvapivě dobře. Bohužel jich není dost na to, aby divák znalý originálu měl pocit, že mu nová verze dává něco navíc. Krom toho trojice zločinců není zdaleka tak zábavná jako v norské verzi a fakt, že k nim přibyla žena, není nijak zvlášť zajímavě využitý. Juliette Lewis navíc k Timothymu Olyphantovi a Keithu Jardineovi jakoby příliš neseděla a působí nevyužitě a malinko navíc. 

Pokud jste Cestu za smířením viděli, není moc důvod, proč se koukat na její remake. Zároveň ale není moc důvodů, proč ho úplně ignorovat. Tvůrci zkrátka obšlehli většinu fungujících věcí, pár nových přidali a část z nich funguje a část ne. A ve výsledku jde pořád o vcelku zábavnou černou komedii, která se nebojí nápadité brutality a stojí na zajímavých postavách i nápadech. Jen prostě nejsou z velké části nové. Na druhou stranu to, co vytvořil Wirkola, se zkrátka dalo okopírovat tak, aby to fungovalo i ve filmu, který se nakonec od toho jeho liší jen v detailech a faktu, že se v něm mluví anglicky. No a pokud jste originál neviděli, asi se budete bavit o řád víc. Na druhou stranu by bylo dobré si před jeho puštěním uvědomit, že ten originál se na Netflixu pořád válí. A ve všech směrech je buď stejný, nebo lepší. 

MovieZone Live nejen o původní Cestě za smířením