Nestor amerického nezávislého filmu Jim Jarmusch patří přes třicet let k naprostým stálicím evropské festivalové scény. Prakticky každý jeho film na prestižních filmových přehlídkách boduje, získává si přízeň porot i diváků a například o Zlatou palmu v Cannes v Hlavní soutěži zabojoval již osmkrát. Jeho největším úspěchem z nedávné doby je však poslední snímek s názvem Otec Matka Sestra Bratr, s nímž poprvé zabodoval i v Benátkách, a to rovnou v té nejprestižnější sekci. A není divu, neb film napěchovaný oceňovanými herci i herečkami a autorovými trademarky toho totiž nabízí poměrně spoustu i pro publikum mimo festivaly.

Jarmusch následuje svůj klasický modus operandi a předkládá divákům rozvolněnou dramatizaci tří příběhů z opačných koutů světa. Stejně jako v počinech Noc na Zemi či Kafe a cigára tak svůj film rozděluje na tři dílčí sekce, jež jsou nenásilně propojeny ne skrze postavy, ale skrze drobné detaily, přičemž se všechny soustředí na rodinné vztahy a vzájemná setkání. V první povídce Jarmuschův častý spolupracovník Adam Driver a herečka známá zejména z Teorie velkého třesku Mayim Bialik cestují za svým tatíkem Tomem Waitsem, který žije prapodivným životem na odlehlé samotě. Ve druhé se velmi odlišné sestry Vicky Krieps a Cate Blanchett rovněž vydávají na každoroční setkání se svou distinguovanou matkou s tváří Charlotte Rampling. A v té poslední sledujeme pouze sourozence, jež hrají Luka Sabbat a Indya Moore, kterak vzpomínají na zesnulé rodiče a prochází spolu jejich pozůstalost. 

Otec Matka Sestra Bratr: FOTOGALERIE

Sám se k velkým fandům tohoto autora neřadím. Jeho tempo je mnohdy až příliš táhlé a zaměření na drobné interakce namísto velkých dějových veletočů mi často nesedne. To vše je ve filmu Otec Matka Sestra Bratr přítomné, ovšem tentokrát i funkční. Jarmusch se totiž ve všech příbězích zaměřuje na aspekty vztahů, které jsou v jiných filmech často opomíjeny, čímž se jeho nový snímek stává poměrně zajímavou sondou do rodinných propletenců. Fragmentace děje na tři příběhy rovněž není na škodu, neb každý z nich sleduje podobné schéma, ovšem se zcela jiným vyústěním. První povídka se zaměřuje na to, co zůstává ve vztazích nevyřčeno a klade si otázku, co všechno před sebou musí rodinní příslušníci skrývat, aby se stále mohli nazývat rodinou.

Druhý příběh hlouběji analyzuje to, co je naznačeno již v prvním - jak moc jsme opravdu rodina, když se prakticky nevídáme a každá naše interakce se pojí s momenty trapného ticha, kdy si vlastně nemáme co říct? Právě toto bádání nad tím, co ve skutečnosti tvoří rodinu a jestli vůbec má smysl udržovat vztahy jen proto, že jsme pokrevně příbuzní, byť nás dělí čím dál hlubší propasti, dělá z filmu vcelku nadčasovou a poutavou sondu, která baví. Děje se tak navíc nikoliv skrze prudké slovní výměny či emotivní výlevy, ale pouze skrze drobné náznaky a nevyřčené soudy, které si divák musí domýšlet.  

Díky neustálému odhalování toho, jak vztahy představené na plátně vypadají, jaké je jejich pozadí a co se odehrává za zavřenými dveřmi a tichými pohledy, je Jarmuschovo drama většinu času velmi podmanivé. Nahlas se toho řekne jen málo, ovšem díky situacím, které budou jistě pro mnoho diváků známé a tím i nepříjemné, se toho o postavách nakonec dozvíme poměrně hodně. Někdy je to jízlivě vtipné, jindy až děsivé, ale takřka vždy poutavé. Nešlo by to však bez účasti skvělých herců; Jarmusch tradičně do svých filmů láká hvězdná jména, přičemž i tentokrát jeho snímek vydatně těží z jejich přednesů, bez nichž by bylo domýšlení si vztahových peripetií o poznání těžší. 

Třetí část filmu sleduje sourozenecké duo, které o rodiče přišlo. Oproti prvním dvěma příběhům se tak ztrácí trapné situace ticha, namísto toho se zkoumá ztráta a smutek, který po odchodu nejbližších nastává. Jde pravděpodobně o nejcitlivější část filmu, která se zdánlivě příliš neposouvá, ovšem právě díky postupnému odhalování toho, kam nás může bolest zanést, jde přesto o zajímavé hloubání nad tím, jestli vztah přetrvá i po smrti. Přesné herectví, roztomile načrtnutý vztah mezi sestrou a bratrem a malebná Francie opět pomáhají držet divákovu pozornost.

Jarmuschova drobná pomrknutí a jeho propojení příběhů skrze drobné detaily pomáhají zvědomit si univerzálnost nastolených témat. Třaskavé to samozřejmě není, ovšem objeví se zde i drobně úsměvné momenty, které občas vychýlí snímek do komediálních vod. V jádru jde však stále o drama, které se zabývá tématy, jež jinde nemáme možnost vidět, přesto se nás dotýkají. Existují samozřejmě i mnohem podmanivější filmy, které do vztahů tepou mnohem ostřeji či výstižněji, Jarmuschův oceňovaný snímek však přesto slouží jako podařené nahlédnutí pod pokličku běžných vztahů, které pomalu a příjemně uplyne.