Nakolik nás zaslepuje sláva? Co vše si mohou celebrity beztrestně dovolit? A existuje ještě novinářská etika? Tyto otázky si klade horor Opus s Ayo Edebiri a Johnem Malkovichem. Ale je dostatečně důsledný a hluboký, nebo se sám utápí v jisté povrchnosti, kterou chce pranýřovat?  

Novinářka Ariel Ecton (Ayo Edebiri, která momentálně sklízí úspěchy s Medvědem) se potýká s nezáviděníhodnou pracovní situací. Její nápady jsou v redakci sice oceňovány, ale jen tím způsobem, že si je její nadřízený krade pro sebe. Ariel se tedy nedokáže v rámci potravního řetězce redakce prosadit a je to v podstatě nobody. 

Najednou nastane v hudebním světě pozdvižení, když jedna z největších hvězd devadesátek jménem Alfred Moretti (John Malkovich), který už roky žije v ústraní, rozešle virální pozvánky do svého sídla uprostřed pouště, kde se chystá exkluzivně prezentovat své nové album nazvané Caesar’s Request. Moretti si žádá přítomnost několika vyvolených, ovšem nejen ostřílených novinářů z hudebního průmyslu a bulváru, ale i této neznámé novinářky Ariel. Co za tím vězí a jak se o ní vůbec dozvěděl?

Jakmile do jeho sídla dorazí, zjistí, že je muzikant obklopen následníky a učedníky a sám se stylizuje do role jakéhosi guru. Skutečně si žije jako cézar ovládající své území. Nikdo kromě Ariel ale jeho podivné způsoby nezpochybňuje.

Je třeba říct, že režijní a scenáristický debut Marka Anthonyho Greena, který je tedy naprostý zelenáč, se nesnaží o vybudování tajemna či diváka nechat na pochybách, příliš nezpochybňuje Arielino zdání, že se kolem ní děje cosi nekalého. Zasazením připomíná Slunovrat nebo loňské Blink Twice, ale jeho smysl pro děs není zdaleka na podobně vysoké úrovni jako první jmenovaný, ani se nezmůže na podobně soudržné sociální poselství jako ten druhý. Spíše než hororovými prvky tvoří dominantu snímku rozhovory, které vede Ariel s Morettim o povaze společnosti, umění a slávy. 

John Malkovich opět dokazuje, jaká je diva, a v něčem svým vystupováním následuje svou roli papeže ze Sorrentinova brilantního seriálu Nový papež. I zde si zakládá na eleganci a dobrém vkusu. A rozezná aligátoří kůži od hroznýší. 

O jeho vkusu však může pochybovat divák a posluchač, když je svědkem předvedení písně z nového alba. Všichni staří novináři se dostanu do rytmu obdivu, protože je už ona svádivá přítomnost velké hvězdy strhne, jen Ariel si zachovává kritický odstup. Snímek si je samozřejmě vědom toho, že Morettiho vystoupení není dobré, ale dává si záležet na tom, aby ukázal, jak sláva zastírá úsudek. 

Otázky, které si Opus klade, jsou tedy zajímavé, ale film na ně nedává uspokojivé odpovědi, což by tolik nevadilo, kdyby se sám dostal alespoň mírně pod povrch věcí. Když se Ariel ptá Morettiho na jejich sdílenou církev a rituály, Malkovich jí ukáže, že jediným rituálem, který praktikují, je otevírání perlorodek. To učí trpělivosti, jelikož se v nich perla najde jen sporadicky. Takový je i snímek Opus. Obsahuje několik cenných scén, ale také mnohdy frustruje.