Žil byl jeden chudý rybář v zeleném království a ten rybář byl moc nešťastný, protože měl nemocnou dceru. Ale jednoho dne našel ve svých sítích krásnou dívku, Selkie, tulení ženu, která mu začala přinášet velké štěstí. Rybář se do ní zamiloval, ale jejich láska měla háček – byl tu ještě velký ošklivý tulení manžel s knírem jako oprať, který ji chtěl zpět.

Nebo radši takhle?

Syracuse je jakž takž vyléčený alkoholik, loser a samotář, kterému nikdo neřekne jinak než Cirkus. Miluje jen svou dceru, která má nemocné ledviny. Jednoho dne najde ve svých sítích ženu, která mu sice na chvíli přinese štěstí (kultivovaným prozpěvováním Sigur Rós), ale zároveň mu do života přivleče kus své nevábné a nebezpečné minulosti v podobě velkého ošklivého mafiána v kožené bundě.

Dva možné příběhy, jeden film. Ondine uznávaného režiséra Neila Jordana se točí kolem dvou základních žánrových poloh – pohádkové romance a thrilleru s výrazným přesahem k sociálnímu dramatu. Kam se přimknout si nemohou vybrat ani hlavní postavy, které se s chutí klamou mytologickými povídačkami, ani film samotný. Jednak tu máme spoustu oku lahodících scenérií, kameru pasoucí se na divokých a nespoutaných vnadech Irska, jednak tu máme polohy temnější, syrovější, které by za kulisami pohádky rády našly pěkný kyblík špíny a pokoření.  

Problém je, že ani v jedné z poloh jsem nedokázal setřást nutkavý pocit, že je Ondine falešná jak pětník a že se pouze neúspěšně přetvařuje a snaží se imitovat jakoukoli soudržnost a vnitřní pnutí. Samozřejmě, když vás šikovný režisér jako Neil Jordan nechá sledovat malou chytrou holčičku, která se za zvuku prima optimistického folkového šlágru projíždí na svém invalidním vozíku, byli byste kreatury, kdyby vás to aspoň trochu nedojalo. Stejně tak – když dvě krásné postavy čerstvě vzplanuvší čistou láskou vystavíte odporným přízrakům z minulosti, měli byste srdce z kamene, aby vás to aspoň trochu nepohnulo.

Nuže, mám v sobě zjevně kus kreatury a kamene – nicméně Ondine je přesně tím druhem sterilně „krásné“ filmařiny, která ve mně namísto sentimentu dokáže vzbudit leda pohoršení. Vše je tam na svém místě, Colin Farrell si svého „prosťáčka Jacka“ vysochal poměrně vkusně a citlivě, Alicja Bachleda je dostatečně éterická a Alison Barry zase dostatečně roztomilá rozumbrada. Hudba je dostatečně tklivá (až kvílivá), režie dostatečně kultivovaná a přístupná, závěr dostatečně dojemný. Celý ten film je prostě dokonale dostatečný co se provedení týče, ale právě v tom tkví celé jeho (ne)slavné prokletí.

Ondine lze určitě přijmout pod podmínkou, že máte rádi pohádky, krásné lidi, dobré konce a Irsko. Lze ji též přijmout pod podmínkou, že vám nevadí jistá prostoduchost až tupost. Ondine si však určitě nezamilujete pokud máte rádi filmy vyhraněné, méně otevřené, bez slzavých kýčů a zamilovaného plkání do prázdna… prostě filmy které nedrásají vaše city jako Slash struny kytary. Chtělo by se tak napsat, že je plně na vás, zda Ondine přijmete jako pohádku nebo milostné drama – to by však byla lež. Ondine si totiž, ke své škodě, na obé jen velmi usilovně hraje. Takže poněkud cynicky: dávám tu dostatečnou!