Bill Burr je skvělý komik, jehož tradičním projevem je nasraný týpek, který si stěžuje na moderní dobu. Zároveň s tím je to ale inteligentní člověk, který v rozhovorech brání vědce, neútočí na menšiny, nemá problém s genderováním, zastává se práva žen na potraty a pokud je mi dobře známo, podporuje manželství pro všechny. Podle těchto parametrů by ho asi kdekdo označil za „woke“. Nicméně i proto mi jeho „kontroverzní“ humor vlastně nikdy nevadil a z jeho příležitostných vedlejších hereckých rolí v komediích (nebo ve Star Wars) jsem měl pokaždé radost, protože prostě vím, že je to v jádru sympaťák. V novince Fotři neboli Old Dads na Netflixu se ale postavil zároveň i za kameru a je i autorem scénáře, což – jak už je nyní jasné – nebylo nakonec to nejšťastnější rozhodnutí.

Zápletku Fotrů by šlo shrnout v podstatě jako „starý chlap křičí na mraky“, protože přesně kolem toho se děj téhle 104minutové komedie od Netflixu točí. Burr hraje postaršího tátu, který si ještě spolu se svými dvěma kamarády hranými Bobbym Cannavalem a Bokeemem Woodbinem neustále na něco stěžuje. Od přecitlivělých matek, přes hipsterské manažery, až k vapování nebo dospělé lidi na koloběžkách.

A klidně bych v tom výčtu pokračoval, jenže to je bohužel zhruba vše, co se do tohohle křečovitého rádoby shazování politické korektnosti vešlo. Většina scén je navíc jen slabším vývarem z Burrových starších stand-upů, některé vtipy se navíc během filmu zopakují několikrát, takže to začne působit repetitivně, i když jeho tvorbu úplně neznáte. I proto je vlastně vtipné číst si reakce nadšených lidí na internetu, kterak se Burr strašně drsně obouvá do „woke trendů“, když jediné, co tady dělá je, že mluví sprostě a bručí, když mu afektovaná ředitelka hrozně pokrokové školy vyčte, že dorazil o dvě minuty později k vyzvednutí svého dítěte.

Přehrajte si trailer Film by asi chtěl svým stylem připomínat takové ty vulgární devadesátkové komedie, ale nemá na to dost odvahy. Možná právě proto, že je Burr v srdíčku docela rozumný chlap, Fotři nikdy nepřekročí hranici slušnosti, a nakonec vám po devadesáti minutách ještě řeknou, že přístup hlavního hrdiny v mnoha ohledech nebyl ten nejlepší. Dokonce i na té koloběžce se v závěru sveze. Příběh pak nemůžu moc komentovat, protože tu prakticky žádný není. Vedlejší postavy kámošů mají za film tak tři hlášky, každý si vyřeší nějakou svoji malou krizi, přičemž na to, že se film jmenuje fotři, paradoxně žádný z nich nedělá za celou dobu prakticky žádnou otcovskou činnost (mimo zaopatřování rodiny, pochopitelně) a pak to skončí. A za celou dobu to stihne být opravdu vtipné třeba jednou, maximálně dvakrát.

Řemeslně to ještě jakž takž obstojí, i když je to de facto jen sbírka skečů poslepovaných dohromady předstírající, že se jedná o novou apatowku. Výsledkem je tudíž marná snaha o říznou komedii, ve které Burr sice vyloženě neselhává jako režisér, ale selhává v tom, aby řekl něco podnětného, zajímavého, nebo nového. Nicméně jestli někomu k oslavování výhry nad politickou korektností stačí, že se relativně známý komik, u něhož jsme si na začátku stanovili, že je v reálu celkem „woke“, zrovna na Netflixu již poněkolikáté veřejně vysměje do očí bijícím pitomostem a pitomcům, které mimochodem s nějakými původními hodnotami toho hnutí nemají nic společného, pak má asi v životě tak málo jiných radostí, že mu rozhodně nechci bránit v další. Všichni ostatní ovšem tuhle komedii můžou s klidem vynechat, protože absolutně o nic nepřijdou.