Líbí se mi vývoj za velkou fanouškovskou zdí, kde se v rámci skupinového tlachání o filmech konzultují režiséři a častují se přízvisky typu fušér a rutinér. Pak přijde někdo jako Julius Ševčík, natočí slušný Restart, ale protože to není mainstream, za dva měsíce po něm (po Restartu) není vidu, ani slechu (a komunita ho ani nezaznamená). A poté přijde do kin s velkou reklamní pompou a hereckým obsazením, které má k atraktivitě skutečně blízko. Najednou odevšad slýcháme „já to říkal už tenkrát, Ševčík je dobrej! Viděls Restart?“. Otázka zní – jak tomu bude zase za dva měsíce? Vzpomene si zase někdo, že byl nějaký Normal?

Bohužel pro Ševčíka a bohužel i pro nás – zřejmě ne. Reklamní kampaň rozšířila o filmu mylné povědomí, ale těžko to někomu zazlívat. Naopak, je to dobrý tah a dobrý způsob, jak nalákat do kina diváky na drama, i když točíte art (a ruku na srdce, Normal prostě není špatný film, i kdyby nelhal, ale bude mít zkrátka mezi diváky smůlu). Být producentem českého artu je zatraceně těžká facha a svoje vložené peníze už pravděpodobně nikdy neuvidíte (nebo až za hodně dlouho). Normal je v tomhle směru hodně drahý špás a obávám se, že až se po prvním týdnu rozkřikne to, o čem si povíme dále, má Ševčík na chvíli útrum (než si nažene uznání u odborníků na festivalech).

Neplatí tu výjimečně „práce kvapná, málo platná“. Normal je produktem svědomitým, dotaženým, pečlivě odvedeným a všechno v něm je zjevně tak, jak to Ševčík zamýšlel. Nelze hovořit o nedostatku umu či talentu. Pozná se tu velký filmař s jasnou vizí, který ví, co chce, a dokud to nedostane, jeho film nevyjde na světlo. Pozná se tu režisér, schopný vést herce k obrazu svému a vydolovat z nich pověstné maximum. Ševčíkův kameraman je v našich končinách malým zázrakem, stylová hudba J.P. Muchowa zdviženým prostředníčkem kotíkovské klokotavosti ve stylu nováckých estrád. Řemeslná práce režiséra Normalu je zkrátka nadmíru přitažlivá a formálně takřka na hranici možností vzhledem k rozpočtu, který má k dispozici. Potud zasloužená chvála, za kterou si budu stát, i kdyby mě na nože brali.

Ševčíkův hlavní problém není v nedostatcích čehokoliv, zjevně ví, co chce točit a jak to chce točit. Problém je paradoxně právě v tomhle. V tom CO a JAK. Nutkavá touha být za každou cenu zajímavým režisérem notně převyšuje schopnost přiblížit se divákovi byť na kilometr. Všechno je to jako by dobře, ale nejde tomu příliš rozumět. Asi jako když slyšíte někoho s dokonalou britskou výslovností, která se vám líbí, ale nerozumíte přes to polykání samotné angličtině. Plyne z toho naprostá neprodejnost materiálu a nepochopení, které se bude zcela jistě zaměňovat za neumětelství. Ševčík se rád utápí v uměleckých obrazech, plave skrze filtry, zrychluje a zpomaluje (nezvyklá sekavost!), přehnaně exponuje a zcela vážně experimentuje se základními pravidly noiru. Na tři minuty čisté vizuality připadá jedna minuta „klasického“ vyprávění a tak v konečném součtu dostává příběh podvědomě tak málo prostoru, že tu vlastně ani žádný není. Proto ono „dramatické vyvrcholení“ nemá potřebný spád, proto po Normalu nezbydou trvanlivé dojmy.

Trailery slibují epiku, Ševčík nabízí lyriku. Zapomeňte na velkolepé filmové vyprávění, přijměte báseň. Obrazy jsou záměrně „sousedské“ a intimní, zdůrazňují zásahy do osobního prostoru charakterů, které mluví „zpomaleně“ a dávají vyniknout teatrálnosti tolik příslušící divadelním prknům. Právě s nimi Ševčík často koliduje – jeho film by velmi pravděpodobně mohl vypadat filmověji, ale viditelné a zřejmé kulisy působí stylověji pro svět, kterým jeho charaktery proplouvají. Přesto to občas až příliš připomíná šestákovou detektivku, což je v kontextu „skutečných událostí“ trochu nešťastné.

Herci jsou bez výjimky brilantní, chvíli trvá, než si jeden zvykne na Pavla Gajdoše, v kontextu příběhu je však jeho neotesanost nakonec k dobru věci. Dagmar Havlová překvapuje zanícením a vážností, přestože se příběhem mihne jen v několika drobných epizodkách. A perfektní Milan Kňažko… ano, umí kvičet jako prase, proto tu roli také dostal. A jde z něj hrůza, i když co já vím o hrůze… Celý ansámbl se pak střídá ve filmových fragmentech zvaných dialogy, které přebíjí zmiňovaná touha „točit zajímavě“. Jistě je to účel, ale nemůžu se k němu vymezit jinak než z pozice běžného diváka. Už jsem dnes slyšel několikrát, kterak Ševčík odkazuje k téhle škole a k tomuhle období, ale popravdě – když se vydám do kina na film o sériovém vrahovi, nepociťuji potřebu vstřebat k jeho plnému pochopení svazky filmové teorie. Pokud tomu tak je, rád zůstanu konzumním divákem a ignorantem, který nad artistními ambicemi preferuje mainstream. Bylo by pubertální a směšné plakat a zazlívat Ševčíkovi, že ho nenatočil - jenom proto, že jsme si to všichni přáli. Ale radost z toho mít nemusíme. I tak se obdivně klaním nad odvahou a držím palce do dalších projektů. K tomuhle bohužel srdeční vztah nemám.