Bible letos frčí. Pro americká kina se podle tohohle bestselleru bestsellerů točí nový film snad každé dva týdny, jen pár jich ovšem má ambice (a rozpočet) stát se opravdovým blockbusterem a filmovou událostí přesahující rámec jedné nedělní bohoslužby. Noemu se to nepochybně povede, protože toho z paměti jen tak nevyženete… částečně v dobrém, mnohem spíš ale v negativním slova smyslu.

Noe: FOTOGALERIE

Noe je megabiják, ale neurovnaný a místy snad až rozblemcaný.Režisér Darren Aronofsky má za sebou extrémně početný šik obdivovatelů, který zvládla rozmnožit i instantně spirituální Fontána. Wrestler a Černá labuť etablovali tohohle agresivního formalistu mezi elitu, jíž se pravidelně tleská na Oscarech, Aronofsky ovšem neodolal vábení vysokonákladového Hollywoodu a pustil se do megaprojektu násobně dražšího než všechny jeho předchozí filmy dohromady. Nějakých sto třicet milionů dolarů bohužel padlo na pekelně rozklížený počin.

Já teda tu velkou potopu nezažil. Neviděl jsem o ní časosběrný dokument ani nečetl rozhovor s Noem. I tak mě překvapilo, jak divoce si Aronofsky a spol. dovolili fabulovat, že přizvali ke stavbě obry, vykašlali se na floru a naopak veškerou digitální zvířenu nechali ohrožovat i krvežíznivou armádou, jež se chce toho deštivého dne na Archu taky nalodit. Fantazii se meze klást nemají, pokud ta ale pracuje v nějakých smysluplných mezích.

U Noeho to tak úplně neplatí, protože film začíná jako syrová hrdinská fantasy, záhy se promění v dobrodružnou trikovou pohádku, která vrcholí bitvou vydestilovanou snad ze všech tří dílů Pána prstenů, aby se v druhé polovině film zlomil do surového a až teatrálně přehroceného psychologického dráma, jež rozvíjí ty nejmrazivější myslitelné konflikty. Jenže jakmile uschne krev, znovu vyjde slunce, kadeře zazáří a hřejivé biblické ilustrace překlene duha, na níž by mohl co chvíli přistát Aštar Šeran a převykládat tu poselství Vesmírných lidí. Uff.

Málokdo si přitom tak pečlivě hlídá výraz svých filmů jako Aronofsky. Jeho díla bývají po formální i obsahové stránce do sebe precizně zacyklená - tím netvrdím, že jsou kdovíjak moudrá, ale rozhodně mají co se týče stylu přísný řád, jsou kompaktní a díky tomu často i mocně zapůsobí. U Noeho to neplatí, protože fantasy rovina je plytce vystýlána jen biblickými frázičkami a postavy tu jen pasivně přijímají vůli Stvořitele, jenž si tu vymyslí velký plán a tamhle nechá vyrůst v sekundě les, ale do stavění Archy se mu, lumpovi línýmu, už nechce.

Takže nastupuje Noe s rodinou a obry, a i když jsou jejich budovatelské útrapy megalomansky nasnímané a luxusně vydesignované (přechod mezi hladkými triky a krásnou rukodělnou výpravou leckdy ruší), vzrušeně prožívat je může leda student z tesařského učňáku. Po adekvátně podané bitvě o Středozem (kterou trailermakeři rozhodně měli v upoutávkách prodat, aby zacinkalo víc penízků), tedy po hodině a půl dlouhé lekci z věrouky, se konečně domákneme něčeho osobitějšího.

Pod tíhou vln Aronofsky udělá z Noeho umanutého šílence, jenž v útrobách lodi prožívá drastické rodinné drámo. Komorní, občas až divadelně stylizované, ale i přesvědčivě spojující většinu nadhozených motivů a vrstev a tavící je v mrazivý thriller o slabosti i zkaženosti člověka, o synech a otcích, o dědičném hříchu, trestu a šanci na nový začátek… takové to vypjaté nabourávání pevných hodnot a tepání do boží zvůle, jež může vypravěč s koulema překlopit jakýmkoliv směrem. Aronofsky je tu ale tentokrát jen za zručného realizátora, který nechá postavy působivě úpět (Mansellova hudba a Libatiqueho kamera znovu dělají divy) a občas se pochlubí fantastickým výjevem, jenž by u střídmějšího projektu sám vystačil na katarzi (řev lidí na útesech, požírání spících živočichů). I ty ale zaniknou v dalších, výrazně měkčích momentech.

Přehrajte si trailer Nakonec tedy zase přepneme k dětské Bibli, bezkrevné symbolice a hladivým emocím. Je to škoda, protože Croweovo mojo funguje znovu na výbornou a jako cool chlápka byste ho vnímali nejspíš i v kůži Stalina. Jeho chlapácké charisma film táhne, ať už je za tatínka-dřevorubce, nebo psychopata. A protože je srandovní Anthony Hopkins na plátně jen málo, brumbálovsky poučný monolog krasotinky Emmy Watson netrvá moc dlouho a i nezvedený  synek Logana Lermana má správně znepokojivý kukuč, zůstává hlavně lítost, že se ty postavy nesešly v chytřeji uchopeném eposu. Aronofskyho režijní virtuozita totiž probleskuje v pravidelných intervalech, ať už během masitých výjevů z prohnilých měst, anebo v působivých montážích, které starozákonní výjevy spojí klidně s násilnostmi dneška – ale pokaždé je přebita mdlým rozprávěním.

Noe je megabiják, ale neurovnaný a místy snad až rozblemcaný. Na druhou stranu vidět v dnešní korektní době film, který nažehleně řekne, že žena má hodnotu, jen když jí správně funguje vagína, to má taky svůj osvěžující půvab…