Říká se, že to, jestli se vám film líbí nebo ne, poznáte podle jeho prvních deseti minut. Osobně si dovolím tvrdit, že v prvních deseti minutách můžete naplno poznat i povahu celého filmu. Většinou prostě už po téhle době víte, na čem jste, co vás čeká, jak daleko vás film odveze na svém hřbetu a jak moc se budete té jízdě vzpírat. Platí to i pro rubačku Ninja Assassin, která se dere na DVD. I když… ne zcela.

Už od prvních sekund je zřejmé, že z útrob studia Dark Castle vylezlo další béčko s příběhem mdlým, jak kdyby jej sestavil průměrný student prvního ročníku scenáristiky a rozhýbal jeho o trochu starší kolega z katedry režie (jméno slavného scenáristy Michaela J. Straczynskiho v titulcích je překlep, že ano?). Zápletka vybudovaná okolo zvídavé černošské paničky by uspala i člověka, kterému místo krve koluje v žilách Red Bull. Nezajímaví herci se noří do vyšumělého slepence klišé o zneužité moci, spiknutí, osobní pomstě, nástrahách zločineckých organizací a velkých tajemstvích, které rajcují asi stejně jako otázka, jaký člen Maxim Turbulenc nosí trenky největší velikosti. Takhle vypadá čirá nuda, co nemá právo spatřit světlo promítaček z multiplexů. Je lepší si to přiznat hned zkraje, ať je dost času připravit se na to, že bez přetáčení to půjde ztuha. A že prostě jen budete odpočítávat minuty mezi dvěma po sobě jdoucími sekačkami.

Právě ty ale umí překvapit. Respektive překvapovat. Zvednuté obočí z brutálního entrée se totiž v dalších minutách pokaždé pokroutí do trochu jiného tvaru. Ultrakrvavý úvod rozštěpí publikum na dva tábory, z nichž ten početnější nejspíš nepochopí, proč má snaha o stylový návrat k umění ninjů vypadat jako kraťas Staplefahrer Klaus. Přirovnávejme dál: Násilí jak z comicsového stripu páchají čepele jak z videoherní animace, krvavé jedničky a nuly cákají na stěny po milionech, aby bylo hned jasné, na čem jsme. Korektní žánrová produkce dostala svůj razantní protipól, který se topí v kečupu. Bezhlavě vyrábí bezhlavé. Bezruké. Beznohé. Prostě torza na počkání.

Naštěstí úvod alespoň z části mate, režisér James McTeigue neroztočil stereotypní kolovrátek brutálních poprav. Naopak, má-li Ninja Assassin alespoň nějaký klad, pak jím je rozhodně různorodost akčních sekvencí. I když bezpohlavní trikové exhibice dominují, flashbacky ze života mlátičky jménem Raizo zavedou choreografy i do výcvikového střediska, kde se bojuje trochu oldscholověji. Fyzičtější a učesanější bitky filmu prospívají, přestože v nich je víc přímočaré klipařiny, než žánrové virtuozity. Během stopáže se pak mění kulisy, způsoby boje, záminky, počty nepřátel i konkrétní provedení, díky čemuž se dá přežít fakt, že žádná akce nerve koule – film se alespoň neroztočí jako nudný řetízkáč, jenž nezáživně běhá pořád a pořád dokola bez jediné inovace.

Problém tkví samozřejmě v tom, že i střídmější fighty se ztěžka vyrovnávají průměru současné žánrové produkce z Asie (popstar Rain sice makal a hýbat se poměrně umí, ale hláškování mu moc nejde a na odehrání hlavní role nemá už vůbec). Divočejší bitky se zas často utápějí ve tmě, rychlém střihu a hlavně v té bezuzdné honbě za naplněním kouzelného slůvka cool. Krve se prolévají galony, jenže jsou to jen sterilní digigejzíry, které samy o sobě masakrálnost nepřinesou. Je to klasický paradox: Někdo si myslí, že jen povrchním přemnožením rádoby drsných propriet se zakryje vykastrovanost všeho okolo a že se film mávnutím pixelového proutku změní v ultradrsnou smršť. Ninja Assassin se prostě jen žene za efektem pod vlivem MTV pozlátka a i když si svůj beránčí kožíšek obarví doruda, ve vlka se nepromění. Režisér James McTeigue akorát naplňuje to, co se požaduje od solidního řemeslníka (který na rozdíl od Vendety tentokrát zpracovává velmi slabou látku), evidentně mu ale chybí osobitá vize. Vize hutnější a trvanlivější povahy.

Ninja Assassin tak možná do poslední kapky krve ždíme svůj eRkový rating, ovšem pořád je jen neškodnou a pohříchu dost nezáživnou švandou pro dvanáctileté děti. Ty ale film vidět nemůžou, nebo by alespoň neměly. Podobně jako u Speed Racera, jenž byl hodnocen jako dílo revoluční, a přitom o něj širá veřejnost vůbec nestála, se producentské snažení Joela Silvera a sourozenců Wachowských dostává do slepé uličky plné paradoxů, z nichž vyplývá jediné: Asijská mise se strůjcům matrixovské trilogie nepovedla. Bohužel. Tak teď třeba do Afriky.