Úspěch 96 hodin zamotal hlavu hodně producentům. Nejdřív Lucu Bessonovi, který chudák ani neví, jak k tomu došlo, a snaží se na to marně navázat (nakonec tím, že udělá stejnou chybu jako při navazování na úspěch Kurýra - angažuje pro pokračování Oliviera Megatona), posléze pak americkým producentům v čele s akčním kouzelníkem Joelem Silverem. Ten hodil do mixéru evropské lokace, Liama Neesona a rodinného příslušníka v nesnázích, ale místo čistého adrenalinu operuje s paranoiou a snaží se tak navodit dojem podobný jiné časovce - 48 hodinám v Paříži.

Liam Neeson sice loví ztracenou manželku v Berlíně, ale jinak to nabírá až nebezpečně podobné kontury. Startovním výstřelem je taxík, se kterým to Diane Kruger napálí z mostu rovnou do řeky (podobně zruší ještě další dva mercedesy - ve Stuttgartu museli mít z tohohle product placementu radost). Neeson se probouzí o pár dnů později v nemocnici. Bez dokladů, vzpomínek a manželky, kterou nechal v hotelu, když taxíkem honil jiný taxík s vlastními kufry. V těch kufrech zjevně něco je, protože když se po tom snaží pátrat, chtějí ho jistí lidé zabít. Navíc najde svojí manželku, která se sice tváří jako jeho manželka - ale problém je v tom, že on není on, protože na scéně je najednou jiný chlápek, kterému všichni říkají jeho jménem a který umí na požádání zacitovat cokoliv z jeho životopisu i soukromých telefonních hovorů.

Akční Liam Neeson by při dožadování se spravedlnosti lámal vazy, tenhle civilní se zmůže jen na pár hlášek z 96 hodin (pronášených stejnou dikcí - až jednoho napadne, že to byla klauzule ve smlouvě) a začne se smiřovat s tím, že jeho schíza je důsledkem koupele ve Sprévě. Místo hospitalizace si ovšem najme detektiva - geniálního Bruno Ganze, který zvládá hrát nacistu i bez knírku - a začne hledat sličnou taxikářku. Stíny za jeho patami začínají přibývat, ale snímek se pořád tváří jako hutný evropský thriller, což je žánr v dnešní době neprávem opomíjený. Jenže pokud si chcete hrát na chytráka, musíte to umět dotáhnout do konce.

Liam Neeson drží svůj aktuální hollywoodský dech za pačesy a odmítá ho pustit. Nejen že zaplnil díru po Harrisonu Fordovi, jakkoliv jeho chlapecký kukuč supluje spíš ostrými rysy a laskavým barytonem, ale dodal akčním hrdinům po padesátce charisma i fyzičku. Kdykoliv vstoupí do místnosti, všichni v okolí mají padla - snad až na Ganze, který s ním drží krok, a Langellu, který má autoritu napsanou ve scénáři (nikoliv však ve tváři). Deset let čekáme, až Neeson symbolicky odejde do důchodu tím, že si zahraje Lincolna ve Spielbergově stejnojmenném filmu. Ještě že se tak nestalo a Neeson se rozhodl na stará kolena trochu pobavit vnoučata. Neznámý by bez něj za a) nevydělal ani na chleba, b) nestál ani za zrnko pozornosti. Děj se po slibné, leč poněkud přešlapující úvodní hodince začne propadat do spirály smrti, ale je to právě hlavní herecký tahoun, kdo v tomhle smyku událostí statečně nasazuje kontra a snaží se mírnit následky havárie. Je to marné, ale hodné smeknutí imaginárního klobouku. Jen si vzpomeňte, jak jsme před jedenácti lety u Epizody I říkali, že Liam hraje tzv. na nájem. To už dávno neplatí - ten chlap se vrhá pod kola ději, který by převálcoval kohokoliv. Film se totiž snaží omotat si diváka kolem prstu postupným servírováním tak podezřelých zvratů, že v závěrečných titulcích začnete hledat Shyamalanova příbuzného.

Ušetřím vám práci - nenajdete ho tam. Ale bude se na vás usmívat jeden debutant a jeden televizák, co má na svědomí akční céčko Marshallův zákon s Jimmy Smitsem. Vždycky mě překvapí, že filmy, co se snaží tvářit nejchytřeji, mají na svědomí scenáristé s minimem zkušeností. Když máte dobrý nápad, tak to občas vyjde (viz Ehren Kruger a jeho Miluj bližního svého), ale tady byla k dispozici jen knižní předloha, kterou prostě musí někdo šikovný přepsat do scénáře. Joel Silver na šikulech zjevně šetří všude, protože to, co vrazil do Neesona při třicetimilionovém rozpočtu, způsobilo, že ošulil všechny ostatní profese.

Důkazem budiž i režisér Jaume Collet-Serra. Jeho účast ovšem lze vysvětlit alespoň tím, že Jaume pro Silvera v roce 2005 natočil průměrný horor Dům voskových figurín. Klasická videoklipařina, jenž dobře vypadá, ale jinak se chová jako zbytek žánru. Neznámý taktéž lehce přebírá neurvalý vizuál francouzských detektivek (tlumené barvy, důraz na atmosférické lokace), ale herci si zjevně musí poradit sami, a jakmile se začne lámat chleba, vrážejí se divákovi klíny do hlavy tak hlasitě, že teče krev z uší.

Asi bychom z děje neměli prozrazovat příliš, protože tím padne poslední důvod, proč na tuhle průměrnou detektivku jít. Důležité je nicméně vědět, že ačkoliv během filmu asi pětkrát odhadnete, co se stane v další scéně, vždycky bude vaše řešení kreativnější než to, co se opravdu stane. Neesonova postava odhazuje masky jako Ethan Hunt v Mission: Impossible. Problém je v tom, že jich má hned několik a porušuje tím nepsaná pravidla žánru. Až se z toho vymotáte, nebudete mít neodbytný pocit, že si to chcete pustit znovu, abyste ověřili, zda všechno sedí. Budete chtít z toho kolotoče vystoupit a hledat nejbližší popelnici, kde byste si mohli ulevit. Přesto tuhle atrakci nelze úplně nedoporučit. Fanoušci Neesona, Berlína a taxislužeb mohou ve frontě dokonce i předbíhat.