Hrozně by se hodilo začít tuhle recenzi odcitováním ukradené interní korespondence Sony, ve které se o Angelině Jolie mluví jako o netalentovaném, privilegovaném spratkovi. Byla by to ovšem chyba, protože po zhlédnutí Nezlomného nelze tak úplně říct, že by režírující Angelina Jolie neměla talent, jakkoliv se tohle slovo u skorodebutující režisérky, která se nechá vodit za ručičku od největších profíků v branži, dost možná trochu přeceňuje. Mnohem důležitější je, že Angelina za kamerou nemá vizi. A s tou vám bohužel nepomůžou ani bratři Coenové u psacího stroje, Roger Deakins za kamerou nebo Alexandre Desplat u mixážního pultu.

Nezlomný: FOTOGALERIE

Nezlomný je příběhem Louise Zamperiniho - italského přistěhovalce, olympijského atleta, válečného zajatce a dekorovaného hrdiny. Když stihnete za život tolik zásadních etap a dožijete se úctyhodného věku (Louis zemřel ve věku požehnaných 97 let loni v létě), musí o vás někdo natočit film. A ten někdo je právě Angelina Jolie, rozjetá ze svého režijního debutu V zemi krve a medu (pokračování V zemi mléka a strdí už bude brzy natáčet Zdeněk Troška), a doslova pohlcená Zamperiniho životopisnou knihou, kterou americký lid miluje, ačkoliv historici opatrně naznačují, že si Zamperini v některých věcech historii tak trochu přibarvuje a nafukuje svoje vlastní kousky. Senilita nebo přebujelé ego? Kdo by to starému válečnému veteránovi vyčítal? Když si svoje historky nevylepší sám, udělá to za něj Hollywood.

Úplně vidím Angelinu, jak mu seděla na klíně jako malá holčička a všechny ty historky hltala, aby pak načmárané poznámky dala při snídani Bradovi a řekla mu, ať zavolá pár známým, jestli by to někdo nechtěl předělat do scénáře oscarového kalibru. Soderbergh neměl čas, Clooney neměl náladu, a tak padla volba na bratry Coenovy, kterým začalo být jasné, že životopis oslavovaného veterána je tím správným materiálem, co rozpláče lid a roztaje Akademii.

Že jsem si celý odstavec vymyslel? Férový odhad. Jenže on celý Nezlomný působí podobným dojmem. A nejhorší na tom je, že ani ta armáda slavných jmen mu nepomáhá k tomu, aby se ze škatulky naleštěné rutiny vyhrabal. Odhlédněme od Zamperiniho sklonu k přehánění - jeho příběh si rozhodně zaslouží vyprávět nahlas. Na olympiádě zazářil (ačkoliv to byla ta nešťastná v roce 1936), v bombardéru zázračně přežíval, ale opravdu zásadních obrysů začne jeho vyprávění nabírat, až když letadlu vysadí motory. Několik týdnů v záchranném člunu a zajetí Japonci. To je hlavní maso Angelinina velkofilmu, ačkoliv se nejrůznějšími flashbacky a kamarádčofty dobrou třetinu přesouváme od závodních bloků ke šplouchajícím vlnám.

Tady se bohužel film často rozpadá na jednotlivé části a nefunguje jako celek. Jé hezká kamera, jé hezká hudba... ale tuhle scénu už jsem viděl loni, když na lodi ztroskotal Robert Redford. A támhleto běhání bylo v Gallipoli s Melem Gibsonem. Ne, teď se nesnažím Angelinu za každou cenu strhat, ale je bolestně evidentní, že neměla na place odpovídající oporu a střílela ty scény tak nějak od boku. Timing, vedení herců, úprava dialogů tak, aby seděly do pusy, vykrývání prázdných scén s "čuměním do blba" nějakým tím voice-overem, to všechno chybí. Ano, Robert Redford si ve Vše je ztraceno taky vystačil s mlčivým vyhlížením Mitche Buchanana, jenže to byl pánové Robert Redford. Domhnall Gleeson a Jack O´Connell by mu mohli tak leda nosit kafe.

Přehrajte si trailer První jmenovaný navíc z filmu v druhé polovině tzv. vystoupí (je doslova odtržen) a my se přesouváme do japonského zajateckého tábora, kde zrzkův štafetový kolík přebírá Garrett Hedlund. Jeho úlohou je v podstatě hrát frajírka, co si v uhláku hraje na Jamese Deana, zatímco Zamperini v podání O´Connella je mlácen, mučen a terorizován japonským klučíkem, který ani zdaleka nevypadá jako jeho reálná předloha. Takamasu Ishiharu budete nenávidět. Nejen že nikdy nikde nehrál a jeho obsazení tak budí minimálně rozpaky, ale prostě byste mu chtěli hrozně moc vzít jeho bambusovou hůlku a zarazit mu ji do zadku. Ano, tyhle emoce by měl hlavní záporák budit. Jenže kde je nějaké to bratření ze zajateckého tábora, spolčení proti společnému nepříteli nebo souboj dvou tvrdohlavých mužů?

Chci klišé, ano, ale nebojte se, Angelina mi jich beztak servíruje plné hrsti. Válečné utrpení ovšem není podepřeno herci, kteří by ho měli vyzdvihnout. Divák je proto po několika scénách vůči útrapám protagonistů dokonale imunní a jen otupěle sleduje, kterak si Watanabe (Takamasu Ishiharu) hraje v táboře na prapůvodní verzi The Sims. Pamatujete na takový ten bug, kdy jste mohli simíka zazdít do malé komůrky bez dveří a pozorovat, jak se topí ve vlastní moči? Ne, asi jste to nezkoušeli. Ani v Nezlomném se nikdo neutopí ve vlastní moči, ale samoúčelnost některých jeho výchovných lekcí nabíhá skoro až do parodie. A Hedlund? Stojí a ze zaprášené tváře do dálky září jeho zorničky a pečlivě vybělené zuby.

Nevím, jestli bych chtěl, aby to bylo ještě víc Hallmark - se scénami plačící matky, bojujícího bratra a utrápeného invalidního otce, nebo naopak víc dokudrama - s výmluvnými titulky, podlézavým voice-overem a newsroomovými vložkami. Vím ale, že to Angelina natočila neuvěřitelně prázdně. Dokonce i ta špetka sympatie, kterou začnete k O´Connellovi v závěru cítit, je utlučena prolomenou hrází patosu, když se Louis v poslední scéně rozeběhne líbat betonovou ranvej. Konečně klišé, co jsem potřeboval!

Jenže pak v záverečných titulcích rozjede Angelina takovou vysvětlovačku, že by to vydalo na celý další film - Louis se obrátí na víru, začne objíždět všechny bachaře, včetně Watanabeho, nechá po sobě pojmenovat několik stadionů a v Naganu pak zapálí olympijský oheň. To by byl film. Obsaďte Ala Pacina a Kena Watanabeho (ha!), seberte to Angelině, a třeba napřesrok toho Oscara vyhrajete na druhý pokus. Rozhodně by to bylo zajímavější pokoukání, než nafintěná dvouhodinovka, co z války dělá jen bezkrevnou kulisu.