Když se v půjčovnách objevil Undisputed II a krátce po něm Voják (The Marine), začalo to vypadat, že se dvě party nezávisle na sobě snaží zacelit díru, která na videotrhu existovala od konce 90. let. Zatímco v kinech si kung-fu zkusil každý od Keanu Reevese, přes Martina Lawrence v obleku obtloustlé stařenky až po nejrůznější zvířata, loutky, děti a konec konců i české herce, hlavní motor akčních hrdinů - často neférově uklizených do pozadí - začal skřípat. Požadavky na kvalitu šly u videotrhu dokonale k čertu, když ho začali svými zchátralými postavami znásilňovat Seagal, Van Damme a Lundgren. Kdysi svatá trojice, dnes spíš trio Luciferových přisluhovačů. Zbytek už každý zná. Málo se však ví o tom, že v tělocvičnách a na pláccích v Evropě a Americe mezitím vyrostla nová generace, která byla odkojená osmdesátými léty a tím nejlepším, co na obou krajích zeměkoule (pokud tedy nějaké kraje má) vzníklo v době, kdy se do akčních filmů lilo nejvíc peněz. Právě v těch borcích teď máme největší naději, pokud nostalgicky brečíme u starých pecek a dožadujeme se téhož v novějším balení, pokud možno s trochu chytřejším dějem a neokoukanými kulisami.

V Asii lze návrat k lepším včerejškům personifikovat do osoby Donnieho Yena (ne že by tu nevznikaly i konkurenční akční pecky, ale ty často nekladou takový důraz na bojová umění), který vlastnoručně táhne napříč žánry celý martial arts odkaz silou, kterou už jeho starší konkurenti (Jackie, Jet, Sammo) postrádají nebo ji rozpouštějí v západních projektech. Pak je tu ještě Tony Jaa, ale ten se podle všeho zvencnul po dokončení třetího Ong-Baku a odešel do chrámu, aby si pročistil hlavu. Až se vrátí, bude pořád ještě dlužit producentům spoustu peněz ze zpackaného natáčení druhého Ong-Baku, takže to s jeho další kariérou nevypadá moc růžově. Hola, a jsme zase u dveří západních výrostků, kteří v dětství hltali jednu chanovku za druhou.

Z některých se stali kaskadéři, z jiných choreografové a jeden to ve společnosti, která se jinak živí právě výrobou seagalovek, lundgrenovek a snipesovek, dotáhnul až k vlastnímu filmu. Tehdy se zrodil Undisputed II - pokračování boxerského filmu, které k silným úderům pěstí přidalo trochu akrobacie, kopacích technik a tréninkových koláží. Ve spojení s vězeňským prostředím to byla skoro jasná sázka na jistotu, ale co zahřálo fanoušky u srdce bylo především obsazení s důrazem na opravdové bijce - Michaela Jai Whitea jste mohli znát ze starších projektů (třeba Spawn), Scott Adkins byl relativní nováček, ale jeho ruský mukl Boyka si navzdory záporácké roli rychle získal první fanoušky, protože na to co předváděl ve vzduchu nacházel svalostroj Michael Jai White jen těžko odpověď.

Úvod je na recenzi nezvykle dlouhý, ale opakování je matka moudrosti a Undisputed II spustilo v oblasti bojových filmů malou revoluci. Čistota technik, způsob jejich záběrování a kvalita extraktu 80s klišé, ať už těch z vězeňského prostředí nebo z tréninkových sekvencí libovolného akčňáku, vedle unavených počinů vyhaslých hvězd působila jako to prádlo z reklamy na Persil. Najednou to zkrátka šlo, za stejné peníze a bez hvězd, přesto s velkým aplausem a smířlivými kritikami. Florentine posléze udělal chybu, že si nechal přiklepnout The Shepherd, film s Van Dammem, který už měl hotový scénář, a který Van Damme bez Florentina ve střižně tak zmasakroval, že z toho byl další odpad. Renomé režiséra bylo rázem v ohrožení, protože nejen ve velkém Hollywoodu platí klasická poučka "Debut může být klika, proto dvakrát měř a jednou řež".

Florentine, který sám bojová umění dlouhá léta praktikuje, se naštval a vydupal si další sequel Undisputed. Mezitím ovšem s Adkinsem v hlavní roli stihnul natočit Ninju, který šel Nu Image dobře na ruku, protože ho společnost mohla vyslat proti Ninja Assassinovi. S vlastním scénářem a bez producentských pochopů za zády se mohl Florentine opět rozjet a bylo z toho velepříjemné retro, který jako by si podávalo ruku s Americkým ninjou, ovšem za asistence špičkových akčních scén a sympatického (i když dost prknenného) Adkinse. Zkrátka příjemná bokovka a předkrm před hlavním chodem, který ujistil, že Undisputed III bude v jistých kruzích stejně očekávaným filmem jako např. asijský Yip Man 2.

A ono se to povedlo! Po tom dlouhatánském intru už vám to musíme vyslepičit hned zkraje, protože pověst nelhala a ani tři vagóny hypu tenhle film nezvládnou otupit. Když dojde na první akční scénu, otočka rozčísne vzduch ve fotogenické zpomalovačce, zkušený Florentine jí zabere z toho správného úhlu a nezačne nervózně cukat kamerou nebo stříhat těsně předtím, než noha zasáhne svůj cíl. Vypadá to přirozeně a jednoduše, ale zjevně to vyžaduje cit a oko profíka, jinak by to tolik hollywoodských fachmanů nedělalo blbě. Undisputed III přitom nepůsobí jako béčko, ve kterém se vše podřizuje tupé akci. Opět jsme ve vězení, opět se chystá turnaj (tentokrát mezinárodní, takže se zápletka Krvavému sportu podobá více než kdy dřív) a z polepšeného Boyky je hlavní hrdina.

Příliš dlouho si nelámejte hlavu nad tím, jestli fandit chlápkovi, co v minulém díle lámal lidem vazy - Scott Adkins si opět vyholil hlavu, nasadil vousy a tetování, čímž se do postavy proměnil o poznání věrohodněji než v případě holobrádka v Ninjovi. Budete mu baštit akcent i kulhavou nohu, takže rychle přestanete řešit, kdo je karikatura a kdo se snaží o charakterní herectví. Kamarádíčkování s ukecaným Shannonem Jenkinsem (jako jediný z obsazení zas tak moc kopat neumí, ale svou roli zvládá s přehledem) je tak příjemnou podestýlkou k vyřazovacím soubojům, ve kterých sviští vzduchem Ilram Choi a Lateef Crowder - borci, kteří začínali v losangeleské grupě Zero Gravity. Ta ještě před pěti, šesti lety natáčela amatérské kraťasy a lepila je na internet. Dneska je většina jejich členů v Hollywoodu buď za kamerou nebo před ní. Jestli tohle není motivace pro další borce, co doma demolují zdi a mladší sourozence, tak nevím.

Scott Adkins jako hrdina a Marko Zaror jako záporák pak obstarávají nejvyšší ligu a také trochu toho 80s kýče (zvlášť Zaror - akční hvězda z Chile - si vyšinutého bosse opravdu užil), který ale překvapivě nepůsobí tak hloupě jako některé nedopečené letní blockbustery (třeba ten s Jakem Gyllenhaalem). Možná ze mě příliš mluví nostalgie, která s otevřenou náručí vítá arénovku, v jejímž zákulisí si zloduši předávají kufříky plné peněz, kde jsou poražení bojovníci nemilosrdně likvidováni, a kde hlavní záporák samozřejmě vyhrává s pomocí zakazané "medicíny".

Florentine všechny tyhle pasti, kterým byste se v současném seagalovském podání smáli, úspěšně krotí, protože má své publikum dokonale přečtené. Tempo diktované akčními scénami je nemilosrdné, bromance mezi Adkinsem a Jenkinsem funguje na jedničku, a choreograf Larnell Stovall ždíme z nesourodého dream teamu tolik šťávy, že s tím vystačíte na zbytek sezóny. Stačí si jen pouštět bitky dokolečka a nacházet nové a nové detaily. Nejde přitom jen o souboje jeden na jednoho, do filmu se povedlo vpašovat i jednu bitku s ostrahou, která je jak jinak než báječná.

Americkou akční choreografii to zase vrátilo zpátky na mapu, kde by s trochou štěstí mohla zůstat - Stovall se totiž u Warnerů uchází o režii restartovaného Mortal Kombatu (v testovacím promo kraťasu si zahrál mj. i Michael Jai White a Lateef Crowder, takže je jasné, že v případě nutnosti se přidají i ostatní). Pokud to vyjde, měli bychom tu rázem akční manufakturu plnou šikovných bijců i příjemných vzpomínek na staré dobré časy bitkové diktatury. Minimálně na videotrhu je po kvalitní akci velký hlad. A tihle borci popadli lopatu a krmí nás perlami. Myslete na to, až uvidíte Undisputed III na pultech. Vemte rovnou dva kusy - pro sebe a třeba mladšího bráchu. Ať se vzdělává a šíří odkaz dál. Někdo tam venku teď právě pod Adkinsovým vlivem sbalil kecky a ručník, a je na cestě do tělocvičny. Pár dalších zas vyhodilo z okna Poslední misi Stevena Seagala. To už jsou dva cenné body do Modrého života. Jen tak dál, Florentine. Jen tak dál.