Hororová série Ju-on o nenávisti až za hrob letos oslaví neuvěřitelných 20 let. Během té doby dokázala překonat hranice své domoviny a rozšířit se z Japonska do celého světa. A to zejména díky veleúspěšnému americkému remaku z roku 2004, jenž natočil režisér původních filmů Takaši Šimizu, a za který diváci jenom v kinech utratili celosvětově bezmála 200 mega. Produkující studio Sony vzápětí poslalo do kin druhý „americký“ díl. Ten už ovšem jackpot nerozbil a třetí díl z roku 2009 šel raději rovnou na nosiče, takže série zamířila dočasně k ledu. Až nyní se vrátila stejně jako nenávist pronásledující vše živé v neutuchající snaze pomstít se za krutou smrt.

 Při pohledu na Rotteny by vás mohla snadno zachvátit panika, protože Nenávist coby remake/pokračování vyfasovala hned zkraje roku titul absolutního otloukánka, a to jak od kritiků (17 %), tak diváků (21 %). Jenže znáte to, zámořská čísla mohou být zavádějící, jak jsme byli už mnohokrát svědky (Král Artuš od Guye Ritchieho by mohl vyprávět). Já se vás nyní pokusím přesvědčit, že návštěva kina nemusí být až tak hrůzostrašný zážitek.

Nejdříve si ale odpovězte na zásadní otázku. Štvou vás lekačky? Pokud ano, tak se Nenávisti vyhněte velkým obloukem, protože Ju-on má tendenci vyskakovat přesně v těch okamžicích, kdy tušíte, že se tak stane. Ti ostatní, jimž nějaký ten rozsypaný popcorn nebo vylitá kola nevadí, budou odměněni poctivou duchařinou, jež zbytečně nefauluje a nabídne vám hutnou atmosféru, výborně obsazené role či nadpřirozenou sílu, která vás na pár dní donutí spát s rozsvícenou lampičkou. A vyhýbat se vaně. To vše v režii začínajícího Nicolase Pesceho, jenž pod produkčním dohledem Sama Raimiho nahradil Takašiho Šimizu, aby vám dokázal, že umí točit nejenom malé festivalové žánrovky (Oči mé matky, Piercing).

Je samozřejmě namístě klást si otázku, zda doba 11 let od poslední Nenávisti, je dostatečně dlouhá na to, aby ospravedlnila vznik nového zpracování. Pesce, rovněž autor scénáře, na to jde od lesa, protože letošní Nenávist není ani tak samostatným remakem, jako spíš přímým pokračováním. To dokazuje úvodní scéna i jeden krátký flashback, jehož se v rámci pátrání po příčinách všech těch hrůz dočkáme. A aby to nové diváky náhodou nemátlo, je film uvozen titulky vysvětlujícími, o co vlastně jde. Za to si autoři zaslouží pohlavek, protože taková lenost se prostě nedá přejít bez povšimnutí. Studenou sprchu však rychle napraví hutná atmosféra amerického maloměsta, kam přijíždí ovdovělá policistka (Andrea Riseborough z Nevědomí, Nočních zvířat či Ztratili jsme Stalina), aby zde se svým malým synkem začala nový život. Místo toho ovšem velice brzy zabředne do vyšetřování zločinů spojených s jedním konkrétním domem a nenávistným duchem, jenž ho obývá.

Pokud čekáte, že se děj filmu bude ubírat klasickou cestou pomalého rozplétání případu až do velkého finále spojené s naháněčkou nebo nějakým tím exorcismem, budete překvapeni. Děj se totiž více než přítomnosti věnuje minulosti a přináší navzájem se prolínající vyprávění o jednotlivých osobách, které měly tu smůlu a vstoupily do prokletého domu, v němž se Ju-on zabydlel poté, co si ho s sebou z Japonska přivezla první americká oběť. Příběh se tak rozrůstá do čtyř časových rovin oddělených od sebe několika lety, díky čemuž má Ju-on nejenom mnohem víc masa od mlýnku, ale Pescemu to umožňuje přivést na scénu celou řadu výborně obsazených méně či více známých herců, pro něž nejsou horory většinou žádnou novinkou. Kromě zmíněné Andrey Riseborough v roli pomalu se hroutící policistky a Demiána Bichira (Osm hrozných, Sestra) coby jejího parťáka je to hlavně John Cho (nový Star Trek, Pátrání) jakožto sympatický realitní makléř, a především Lin Shaye (série Insidious a Ouija), která by si už pomalu zasloužila vlastní hororový pomník, jelikož na plátně opět předvádí velice znepokojivé věci. 

Společně s nimi se Pescemu podařilo zabydlet jeho Nenávist „živými“ a nesourodými postavami, jejichž osudy na depresí nasáklém a odcizeném maloměstě vytváří mozaiku důvěrně známých, a přesto pořád funkčních, hororových propriet. Bodová ztráta za neoriginálnost, jistou recyklaci původní předlohy (včetně ikonické a časem řádně provařené scény mytí hlavy) a příběh, který je jednodušší než jakýkoliv díl Teletubbies, je sice citelná, ale solidní žánrové základy zdemolovat nedokáže. Nový díl Nenávisti se tak do hororové síně slávy určitě nezapíše, ostudu celé sérii však rozhodně nedělá. A pokud jste viděli otřesné Černé Vánoce, možná si hned začátkem roku spravíte chuť.