Robert Sedláček je jedním z mála českých filmařů, kteří dokazují, že soudobá česká komedie se obejde i bez bobulí, golfu, infantilní senility a vlezdoprdelkování divákům, pro které je přemýšlení zcela nadbytečnou ztrátou energie. Muži v říji nakrojili příjemně propečený pecen politické satiry o obyčejných lidech a obyčejných posedlostech. Nový Sedláčkův projekt Největší z Čechů představuje podivuhodný tvar, který je možno definovat jako film o fiktivním dokumentu o skutečných rekordmanech, jejichž domovem je především legendární pelhřimovské náměstí.

Režisér a jeho producentka mají solidní úspěchy u kritiky, ale na jejich filmy se příliš nechodí, navíc ambiciózní projekt snímku o nejmenované politické sviňce potopí komise Fondu české kinematografie. K duhu jim tak přijde štědře financovaná nabídka agentury Dobrý den, která chce propagovat pestrou skupinku svých blouznivých rekordmanů, ovšem při zachování Režisérova specifického stylu. Filmaři doplnění o životem ztrápeného Kameramana a idealistickou Zvukařku se vydávají na cestu za rekordmany a jejich obsesemi. Kde se bere touha převracet auta, nechat se za vlastní kůži zvedat do vzduchu, koupat se v ledové vaně, sbírat čtyřlístky či vázat ze stébel obří rotující minarety?

Autobiografické rysy Sedláčkova snímku nelze přehlížet, už proto, že poměrně významná jeho část cílí na soudobou českou kinematografii, ve které tvůrčí ambice ustupují „romantickým komediím o squashi“. Autor si zjevně srovnává účty, ale činí tak kultivovaně, trefně a zábavně. Sám sebe nešetří, Režiséra (Jaroslav Plesl) líčí jako misantropa se sklony k hysterii a egoismu. Inteligentně paroduje svůj vlastní film, když diváka pouští až do kuchyně a prozrazuje mu některé z nekalých triků, kterých se později jako skutečný režisér dopustí (product placement, zneužívání živlů, honba za prvním plánem). 

Dvě hlavní vrstvy snímku – fiktivní dokument, v němž se skuteční aktéři střídají s herci, a příběh filmařů, kteří ho natáčejí – se skromně, ale chytře doplňují. Setkání se surreálným světem rekordů, kuriozit a neškodných bláznů vede nutně k otázce proč se lidé honí za pošetilostí. Odpovědi Sedláček načrtává prostřednictvím životních trablů a deziluzí Režiséra a jeho týmu. Osamělost, zoufalství, pocit nedocenění i marnosti vede k typicky málomluvným a hořkým skečům, z nichž prosvítá neokázalá obyčejnost a neurážející prvoplánovost – něco velmi podobného koneckonců nacházíme i v Sedláčkově komediálním debutu Muži v říji.

Právě sebranku troubících myslivců, kteří hledají smysl v nesmyslu, vlastně všichni ti rekordmani (ať už hraní, nebo skuteční) připomínají nejvíce. Největší z Čechů se občas utápí v málomluvné hořkosti a ztrácí tempo, nicméně ve všech podstatných bodech své výpovědi neselhává a dokáže současnost vypovědět s nepodbízivým humorem a překvapivou trefností. Je v něm kus bezradné prázdnoty, kterou člověk zakouší nad uniformními tvářemi z reklam („Vypadaj ty lidi tak spokojeně, protože se dobře vysrali? – Ne, protože je Bůh miluje“), kus zoufalství ze soudobého světa jako celku („Ty čteš Katolický týdeník?“ – „Jo, jsou to jediný noviny, ze kterých nemám depresi.“) a kus poctivé tvůrčí deprese z marnosti vlastního snažení („Já jsem Fellini! – Já jsem v prdeli…“).

Je to zkrátka film svým skromným způsobem komplexní a promyšlený. Asi nepřekvapí, že při svém žánrovém lavírování působí poněkud roztěkaně, nevyváženě a formálně dosti polovičatě – taková je daň za dobrý nápad, který byl dost možná vynucený okolnostmi. Zvláštní směs dokumentu, „mockumentu“ a hraného filmu funguje obstojně jako zneklidňující otazník i příjemná čárka, kterou oddělujeme svoje každodenní trable a zklamání. Mezi uslintanými komediálními vývary pro bezzubé sice nemá Největší z Čechů šanci, ale je to přesně jak s těmi uhozenými rekordy – důležitější je, že to člověk zkouší a nikdy se nezastaví. Pořád je totiž rozdíl mezi točením PRO obyčejné lidi a O obyčejných lidech.

P.S. Závěrečný „Outsider Waltz“ od Wabi Daňka je nejkrásnější podpásovka, jakou jsem v českém filmu viděl / slyšel.