Robert Sedláček nastoupil na českou scénu jako blesk z čistého nebe – a kromě řady dokumentů nás před třemi lety obšťastnil Pravidly lži. Obšťastnil proto, že obsahově odvážný, perfektně zahraný, i když ke konci možná trochu překombinovaný film vědomě vynechává neduhy současné tuzemské kinematografie v čele s nováckou estrádností a dialogy, které se naprosto míjejí s realitou. A jde si svou vlastní cestou, kde se nezapomíná na to nejdůležitější – smysl vyprávění a podstatu příběhu, který v jádru potřebuje jen dobré herce a šikovně napsané interakce mezi nimi. Asi není s podivem, že další film Roberta Sedláčka jsme vyhlíželi s jistým očekáváním.

Nezklamal! Muži v říji jsou další vyspělou kapitolou v Sedláčkově portfoliu a v českém rybníčku působí jako nevídaná žánrová perla. Čistě proto, že komedie je u nás většinou zaměňována se zcela jinou formou zábavy. Rozdíl je zřejmý: Sedláčkův scénář vystavuje pevnou funkční premisu, na níž postupně navěšuje laskavý i drsnější humor a šikovně si pohrává s žánrovými pravidly. Na rozdíl od většiny ostatních, kteří lepí humorné situace do jednoho slepence a ten vydávají za příběh (Veni, vidi, vici se krčí a červená v koutě). O žánrových hrátkách pak asi nemůže být moc řeč.

Za ten krátký úsek času, který s hrdiny v Mouřínově strávíte, poznáte místní obyčeje, postavy i zvyky a to tak nenásilnou formou, že postavy takřka začnou připomínat osoby z blízkého sousedství, se kterými by člověk zašel na pivo. Nástup na scénu každé z nich je všeříkající a chytře vypíchne počátek cesty, po které se bude charakter následujících devadesát minut pohybovat. Vesnička je klasickým panoptikem typických maloměstských archetypů, občas účelně zkroucených do nepravděpodobné intelektuální roviny (majitel hospody a malíř Jaromír Dulava – mimochodem excelentní); Stále však připomíná místně-konzistentní partu, která se topí ve svých malých problémech a na „ty z Prahy“ skutečně nemá náladu. Pocitově to připomíná něco mezi světy Bohdana Slámy (Divoké včely) a Marka Najbrta (Mistři) – na jednu stranu typicky věrný obraz venkovské depky, na druhou stranu divadelní vybroušenost navlečená na „dobové kostýmy“. Sedláček ty dvě roviny kombinuje naprosto vědomě a umí s nimi skvěle pracovat. Přesto jako by se místy bál, že to bude moc velká „vesnická nuda“ a přidává do příběhu i pár postaviček, které mají za úkol koncept „okořenit“. Problémem je to, že jejich chování je často nepochopitelné a motivace pro chování následující tudíž poněkud matné. Typickým příkladem je (přesto skvělá!) Marta Vančurová, která filmem proplouvá se zasněným výrazem a kromě jedné nehezké etudy stále jen opakuje, že jsou všichni staří. Vykoupení se nedočká, její příběh ani nijak zajímavě nekončí. Zkrátka tu je a zpestřuje už tak velkou scenáristickou barvitost. S odstupem však nenabízí „nic navíc“.

To se nedá říci o ústředním šesteru herců, kteří jsou do příběhu zakomponováni přímo a na (fantasticky gradujícím) průběhu soutěže ve vábení jelenů stavějí svůj soukromý dramatický oblouk. Nenásilně a nenápadně nastupující osoba premiéra (přesný a velice zábavný Igor Bareš ve vděčné roli) pak roztočí kolesa příběhu do takových výšin, až je škoda, že je to najednou všechno tak rychle končí. Sedláček rozjíždí příliš mnoho obecně-globálních motivů a postav na tak krátký film a na dořečení spousty z nich se zkrátka nedostane. Zbývá jen úsměvná tečka ve smyslu „jó, tak to chodí“ – v jistém smyslu dokonale padnoucí, z jiného úhlu pohledu zcela nevyhovující. Jinak řečeno – mít Muži v říji druhý díl, určitě by v něm bylo o čem vyprávět a nebyla by to nuda. Tady se na to ale nedostalo.

Čert to vem. Alfou a omegou Sedláčkova mysliveckého opusu je totiž především fantastická konzistentní atmosféra, která jen výjimečně vybíhá z vytyčených mantinelů (písnička „Ilony Czákové“ je krásným příkladem toho, co sem vůbec nepatří) a je na ní znát, že Sedláček opravdu bedlivě sleduje své západní vzory (Spike Jonze a možná i trochu Wes Anderson – oboje samozřejmě aplikujte na české podmínky a berte trochu s rezervou :-). Je tu taková ta nervózní těkavost, divná tichost a bizarní hlášky v těch nejneočekávanějších momentech. Ve správném poměru to dokáže rozlít úsměv po tváři, přestože se na plátně nic zásadně legračního neodehrává. Možná by ale nic z toho nefungovalo bez úchvatné kamery, která budí dojem, že by naprosto s přehledem fungovala i pod taktovkou Michaela Baye, tj. má na mnohem víc než se ráchat v českém komorním filmu. Přesto se tak rozhodla a dodává mu punc jakési exkluzivity a výjimečnosti.

Pokud někde Sedláček dělá vyloženou chybu, pak tehdy, když příliš tlačí na pilu ve snaze být za každou cenu odlišný. Třeba těch mimózních podivínů už je na jeden film až příliš. Na tyhle postavy a okamžiky ale přichází spousta jiných, které jsou naprosto k nezaplacení. Typická je scéna s uvíznutím na kolejích, která na české poměry graduje v naprosto neuvěřitelném měřítku. A není sama. Přesvědčte se sami, nebudete litovat.

P.S. Sedláčkovi opravdu nepokrytě fandím v jeho další celovečerní tvorbě a hodně bych si přál, aby natočil akční film. Řemeslné schopnosti na to má.