Trefovat se do filmové adaptace Need for Speed je stejně snadné jako předběhnout Stephena Hawkinga ve frontě na oběd. Prostě je to tak bezpracná šikana, že se do ní nikomu nechce. Jenže jako fanoušek do aut jsem si to v redakci nejen vylosoval, dokonce jsem se o to přihlásil. A teď budu vypadat, že šlapu Bontonfilmu po bábovičkách, protože on se přece tak snažil. Dokonce uspořádal spanilou jízdu Prahou, během které pražské celebritky prohnaly po kočičích hlavách sporťáky za sto milionů korun. Celou akci hezky ilustruje jedna z uveřejněných fotek.

Ano, všichni od aut jsou pozéři, co nosí dementně upnutá trička a mají v jedné ruce cigárko a v druhé blonďatou kačenu (označení husa a slepice už se od vynálezu duckface zásadně nepoužívá). Ta fotka je mimochodem v tak dokonalém souladu s poselstvím samotného filmu, že mám pocit, jestli tuhle kampaň nevyrobil nějaký génius. Což samozřejmě neznamená, že by se mi z ní zvedal kufr míň. Ale co, o důvod víc se do naší recenze konečně opřít na plné otáčky.

Tobey Marshall je hodnej kluk, šikovnej mechanik a solidní závodník. Jen velká škoda, že ve filmu se o tom jenom mluví. Aaron Paul vypadá jako sympaťák, ale tady se už bohužel nemůže opřít o kvalitní scénář jako v Breaking Bad a jeho tajuplný chrčák, se kterým se snaží sbalit britskou parodii na tomboye (Imogen Poots), zoufale nefunguje. I když v tomhle filmu platí, že čím míň se mluví, tím líp, vychází z toho Tobey jako něco, čemu se na českolipsku prostě a jednoduše říká namachrovaný debílek. S mírně opuchlou vizáží, která připomíná Libora Boučka po flámu, se celým filmem vyloženě proplouží, a když se snaží divákovi dopravit nějakou emoci, vypadá to spíš, že omylem místo snídaně zbaštil hrst Prostenalů. Jeho schopnost uplést volantem vánočku si taky moc neužijete, protože se během většiny driftů tváří jako adept na smrt z úleku. A to fachmanství? Na začátku filmu dostane Tobey a jeho krachující servis plný divných kumpánů zakázku na stavbu Mustangu s triliónem koní...

... a? Následuje přece hudba z A-Teamu a stavěcí koláž jako v Top Gearu, ne? Houby s voctem. Následuje střih a slavnostní představení hotového auta skrz animaci, která dala zřejmě víc zabrat klukům v Electronic Arts. Načež Tobey z toho auta hodně nepřesvědčivě vymáčkne šílenou rychlost a vypálí svému chlebodárci, ale i odvěkému sokovi (prvně se potkali ve školní jídelně, kde závodili o to, kdo sní rychlejc kolínka s kečupem) rybník. A co on na to? Pozve ho do domu svého strýčka, kde jemu a Tobeyho "mladšímu bráchovi" rozdá mušle, pardon, klíčky od Koenigseggu Agera R. Auta, které není v USA legální. Auta, které patří jeho strýčkovi. Dáme street race, borče, a když mě porazíš, dostaneš šušně. Je jedno, že už dávno nevíte, co jsou šušně. Všichni totiž víte, že to dopadne špatně, zvlášť když "mladší brácha" při krocení koní chytne facku na zadek od Dominica Coopera. No, jasně, záporáka tu hraje Dominic Cooper. A je průměrný, což znamená, že všechny ostatní s výjimkou Michaela Keatona (o tom později) přehrává s rozdílem dvou tříd a dokonce se místy tváří jako Tony Stark (jehož otce hrál v prvním Kapitánovi).

Zbytek už jste určitě pochopili. Mladší brácha se griluje na dně zátoky, Stark ujíždí, Tobeymu to hodí na krk a ten po dvou letech vychází z báně, aby se zúčastnil krutozávodu De Leon, jenž pořádá Michael Keaton - tajemný miliardář, kterého nikdo nikdy neviděl (s výjimkou všech účastníků závodu a jejich známých, příbuzných a asi dalšího milionu lidí), ale jehož hlášky atakují level patosu, který běžně zažíváte jen při sledování zlatého finále hokejového Nagana. Keaton zjevně pochopil, že jeho kariéra je u konce a proč tedy poslední mainstreamový výstup neorazítkovat pojmem "lol wut, omg". Třeskutost jeho hlášek navíc poměrně přesně imituje otravné komentátory videoherní série NFS. Zároveň jsou ale jeho vstupy tou jedinou věcí, která je ve filmu správně cheesy.

Za scénářem filmu stojí jeho producent a debutující pisálek George Gatins. Nevím, na kolik se rozhodnul co nejvěrněji zadaptovat posledních pár dílů videoherní série a nakolik má duši desetiletého dítěte, co občas přeskakuje díru mezi dvěma gauči s angličákem v ruce a dělá při tom "vrůůům" na celý obývák. Taky to tu a tam dělám, i když už mi dávno není patnáct let a není mi už ani dvacet pět. Ale rozhodně bych o tom netočil film, a když už, tak parodii. Jenže Gatins to vidí jinak a v jeho podání filmové Need for Speed opisuje bizarní kruh. Snaží se totiž imitovat herní "filmové scény", které si ze své inspirace Hollywoodem odnesly to nejhorší - za uši tahající hlášky, přehrávající herce třetí cenové a klišé tak neohrabaná, že by neuspěla ani v konkurzu do argentinské telenovely. V úvodu se možná filmové Need for Speed snaží vyseknout poctu Bullittovi a pouličnímu závodění ve starých dobrých šedesátých letech, jenže pak hrozně rychle začne připomínat nepovedený klon Rychle a zběsile, který navíc nevznikl v útrobách Hollywoodu, ale mnohem spíš v nějakém snaživém státě západní, nebo spíš střední až východní Evropy, kde mají míň peněz a talentu než za velkou louží.

Scottu Waughovi zřejmě ta porce přiblblosti přišla tak akorát, ostatně už v jinak docela povedeném Act of Valor se nás snažil utopit v patosu a vojenské hantýrce. Té lze ovšem odpustit mnohem víc, zvlášť když ji na vás sypou vousatí borci s obříma kvérama. Hrdiny Need for Speed jsou ale Libor Bouček a jeho parta hic - typický ukecaný černoch, co si hraje na Mavericka, typický nerd, co valí oči na cokoliv s ňadry, a typický hipísák, co má za úkol na konec věty kteréhokoliv ze svých přátel dodat "To bylo řádský, vole". Asi už nevíte, co je to řádský, ale to je úplně jedno. Uvedu na pár příkladech, proč zásadní problém netkví v tom, že hrdinové jsou idioti od pohledu, ale hlavně v tom, že se tak chovají.

Tobey se snaží na svou novou známost, anglickou fanynku Julii (střídavě snesitelná a nesnesitelná Imogen Poots) zapůsobit tím, že jezdí v protisměru a ohrožuje běžnou dopravu. Na poslední chvíli vždy uhne, ale jen proto, že mu to napoví jeho kumpán v helikoptéře. Opravdové závodnické umění. Během dělání bugru v Detroitu na sebe chlapci přilákají policii, které se prchá zásadně tím, že najedete na kopec o rozměrech Petřína a z něj skočíte obrskokem (který jistě závodnímu podvozku dělá moc dobře) na úplně jinou silnici. Protože utíkáte před policií, musíte tankovat za jízdy. Ve stotřicítce najedete k jinému autu, zatímco váš kámoš vyleze na střechu a začne tankovat, aby si po úspěšné misi zahrál na střeše na DiCapria z Titaniku. A ano, působí to přesně tak křečovitě, jak to zní.

Přehrajte si trailer Finální závod už jen cementuje váš pocit, že sledujete partičku neumětelů. Vítěz De Leonu vyhrává auta svých soupeřů. Jenže ve finálním závodě všichni své vozy rozsekají na hadry! Tomu říkám výhra, pane scenáristo. A kdyby alespoň bylo nějaké kouzlo v tom, že se tu vybourávají exotiky za miliony dolarů (bez ohledu na to, jestli jde o repliky nebo ne, běžný divák nemá šanci poznat rozdíl). Tvůrci se bijí do prsou, že nepoužili digitální triky a všechno je opravdické. Jenže ono to vypadá dost neopravdicky a hlavně bezkrevně. Žádné řidičské finesy, žádné napětí, jen průměrně natočené intro k videohře, ke které vám nikdo nedal joypad. A věřte, že během těch dvou hodin byste nějaké to ovládání od děje potřebovali. Většinu času nechápete, kdo co dělá, kam jede nebo kolikátý je. A když náhodou začnete mít pocit, že hlavní hrdina umí řídit, nedá přednost zprava a nechá si zrušit auto. Inu, pouliční expert, nejlepší závodník ve městě, jehož servis krachoval, protože kdo by si nechal vylepšit auto u nejlepšího závodníka ve městě, že jo? Bylo to zjevně dost malé město... nebo že by byl Tobey prostě loser? Jisté je, že jestli vstoupíte do kinosálu s Need for Speed, prohrajete především vy. Je to jen otázka času.

P.S. Pokud chcete vědět, jak vypadalo opravdové pouliční závodění na východním pobřeží v šedesátých letech (na které se film snaží v úvodu odkazovat), přečtěte si můj článek na webu ifaster.cz. A pak si běžte koupit půl nádrže a jeďte na nějakou opuštěnou okresku.