Už zanedlouho se do našich kin dostane dlouho očekávaná novinka Andreje Zvjaginceva s názvem Minotaur, v níž do současných ruských poměrů tepe filmař takovým způsobem, až jej tamní úřady nedávno zařadily na seznam zahraničních agentů. Než ale budeme mít možnost snímek mapující život jedné bohaté ruské rodiny během války s Ukrajinou vidět, stojí za to si připomenout Zvjagincevovy začátky. Původně divadelník z Novosibirsku totiž počátkem 21. století vtrhl na evropskou festivalovou scénu nadčasově působivým dílem, které se mu v určitých ohledech dodnes nepovedlo překonat.

Příběhově nepřekombinovaný snímek sleduje jednu velmi výrazně neúplnou rodinu. Čtrnáctiletý Andrej a o dva roky mladší Ivan vyrůstají jen s matkou a babičkou a snad i kvůli nepřítomnosti otce se poflakují s partou výrostků, kteří se předhánějí v drobných neplechách. Zničehonic se však po mnoha letech objeví na scéně jejich otec, nejspíše zapletený do nějakých nekalých činností. Hned v prvních scénách je vykreslen jako zbožštělá, mesiášská figura a kolem patriarchy se hned začne celá domácnost točit. Otec se rozhodne vzít výchovu svých synů pevně do rukou, a tak se s nimi vypraví na výlet na ryby, kde jim hodlá vštěpovat své hodnoty a názory na svět.

Na jeho autoritativní, ba spíše autoritářské praktiky však každý ze synů reaguje jinak. Mladší Ivan, tvrdohlavější a rozvážnější než jeho bratr, otce nikdy nepoznal a vůči neznámému tvrďákovi tak projevuje nemalou míru podezíravosti a odporu. Zato Andrej, pro něhož je představa otce alespoň mlhavou vzpomínkou z nejranějšího dětství, jej staví na piedestal a za každou cenu touží vydobýt si jeho přízeň. Dosud se snažil zavděčit hlavně kamarádům a rázem chce stejně upoutat i otce. Odlišný přístup k navrátivšímu se muži i vcelku přirozené rivalizování vede k tomu, že dosud úzké bratrské sepjetí začíná povolovat – nenadálá přítomnost otce, jež by zdánlivě měla rodinu zcelit, tak mezi jejími členy naopak zvětšuje vzdálenost. I od původní ambice psát deník z výletu napůl a sdílet tak společné zážitky je postupně upouštěno. A ničemu neprospívá ani otcova neochota komunikovat nad rámec rádoby výchovných příkazů.

Jaromír Blažejovský ve své knize Spiritualita ve filmu popisuje působivost Zvjagincevova vyprávění, které nešetří tajemstvím, nejasnostmi a výpustkami v zájmu až archetypálně krystalického příběhu – však také otec není ani pojmenován, lze jej chápat jako obecnou otcovskou figuru se vším dobrým a (především) zlým, co to v sobě obnáší. Otcovo zjevení a náboženské odkazy napomáhají mysteriózní, snové atmosféře, znesnadňující (ale i prohlubující) čtení snímku: Dává vůbec smysl chápat vyprávění doslovně, anebo jde spíše o metaforu složitosti rodinných vztahů? Či máme co do činění s lidskou potřebou přesahu, vztahování se k nějaké vyšší, božské síle, která je nějakým způsobem stále přítomná, ačkoli ve hmotném světě absentuje?

Návrat pracuje s konkrétností filmového média, vyžívá se v záběrech na živly (se zřetelnou dominancí vody), skrze materialitu však úspěšně referuje i o něčem skrytém. Spousta neuspěchaných a pečlivě komponovaných záběrů, za nimiž stojí Zvjagincevův pozdější pravidelný spolupracovník Michail Kričman, končí švenkem na detail přírody, něco zdánlivě nepodstatného, avšak nenápadně připomínajícího propojenost prezentovaného příběhu s hlubšími vrstvami bytí.

Možná to, co píšu, nepůsobí úplně srozumitelně. A to je dobře. Přijde mi totiž škoda tenhle velmi působivý a citlivý film jednoduše zaškatulkovat a omezit jej popisem toho, jaký je či jaký není. V Návratu jde hlavně o prožitek, ne o jeho jednoznačné uchopení rozumem, což umocňuje i ambivalentní, leč skutečně drtivý konec.

Podmanivost filmu umocňují i skvělé herecké výkony. Mladým Ivanu Dobronravovi a Vladimiru Garinu sekunduje otec v podání Konstantina Lavroněnka, jehož si tuzemské publikum možná pamatuje jako představitele Jiřího Kajínka v Jáklově eponymní kriminálce. S tímhle bravurně složeným i vedeným triem si Zvjagincev naprostou většinu ani ne dvouhodinové stopáže zcela vystačí.

Zvjagincev díky Návratu získal Evropskou filmovou cenu za Objev roku a hned se svým debutem vyhrál i Zlatého lva na festivalu v Benátkách. Všechny jeho další filmy pak mířily ještě o stupínek výš a premiéru si odbyly v Cannes, odkud si zpravidla také nějakou tu sošku odvezly. Konkrétně šlo o ambiciózní moralitu Vyhoštění, komorní anekdotu Jelena, rozmáchlou sociální kritiku Leviatan a ještě přímočařejší tepání do soudobých ruských poměrů v Nemilovaných.

Jakkoli šlo o formálně i tematicky silné tituly, z nichž minimálně Leviatan bývá často zmiňován mezi nejvýraznějšími filmy posledních dvou dekád, nevyhnuly se jim dílčí problémy – od občasné estetické nabubřelosti po vyumělkovanost dílčích konstruktů. Návrat tak dodnes představuje Zvjagincevovo nejčistší dílo, ještě nezatížené pozdějšími autorovými nároky přiblížit se ruským geniům typu Tarkovského či Dostojevského, a nabízí tak vpravdě hluboký, stylisticky vtahující i myšlenkově podnětný zážitek.