Na hororovém žánru mě baví to, že dobrý film lze pořídit za relativně málo peněz. Kreativní tvůrci s dobrými nápady si vystačí s klasickou poučkou „čím méně je toho vidět, tím je to děsivější“ a nepotřebují dokonalé masky pro monstra, spoustu digitálních efektů nebo velkolepé davové scény. Stačí barák, pár lidí a podezřele blikající žárovka. Pak už se lze soustředit hlavně na děj a na příběh, případně na snahu schovat vedle té děsivé atmosféry a lekaček i nějakou tu myšlenku. Přesně o to se pokusila i debutující Corinna Faith. Jestli se jí to povedlo, to je otázka…

Napětí se odehrává v Anglii v roce 1974, kdy kvůli stávkám horníků a napjaté společenské situaci nefungovala země tak, jak by měla a noční výpadky proudu byly poměrně běžné. A týkaly se bohužel i malé zapadlé nemocnice kdesi na okraji města, na kterou jakoby zbytek světa zapomněl. Právě sem teď nastoupila mladá zdravotní sestra Val. Je odhodlaná pomáhat, ale sama přitom nemá úplně vyřešenou minulost a navíc působí jako někdo, na kom si ostatní rádi léčí svoje komplexy. Val tu ovšem chce být pro pacienty a hodlá to vydržet navzdory nepřátelské atmosféře i faktu, že tma jí nedělá úplně dobře. Jakmile však vypadne proud a v nemocnici zůstane krom několika pacientů jen minimum personálu, začnou se dít dost nepříjemné věci. Takové, které se nedají logicky vysvětlit. Co ukrývají temné nemocniční chodby? A co minulost samotné Val? 

Napětí dovede nečekaně rychle zaujmout. Corinna Faith umí s hororovými proprietami pracovat a opravdu si vystačí jen s nepřátelsky působícími nemocničními chodbami, tmou, pár nepříjemnými zvuky a utlumenými barvami. Dost jí pomáhá i Rose Williams v hlavní roli, která opravdu působí jako uzlíček nervů, ale zároveň i jako žena připravená přijímat další rány, protože si už na ně stihla zvyknout. V první půlhodině tak Napětí vypadá a hlavně funguje jako standardně pojatá, avšak nadprůměrně zrealizovaná duchařina. Jenže pak se to režisérce a scenáristce v jedné osobě začne malinko rozsypávat. 

Corinna Faith začne postupně řešit nejen bubáka, ale taky minulost hlavní hrdinky. A minulost nemocnice. A vztah Val se zdravotní sestrou, kterou zná z dětství. A nutnost bojovat proti přehlížení a útlaku, ať už má jakoukoliv podobu. A… a je toho prostě moc. Faith jakoby si nebyla jistá, jakým směrem by měl její příběh jít, čím vrcholit a o čem by vlastně měl být. Čím by to strašení obhájila a vysvětlila a jak by mohla postavit nenápadnou hrdinku do středu dění tak, aby to v rámci hororového žánru (kde jsou diváci hodně tolerantní) dávalo smysl. Jenomže přitom měla tolik nápadů a témat, že si prostě nemohla vybrat, a tak tam naplácala tak trochu ode všeho. 

Nebylo by fér tvrdit, že se jí Napětí začne rozpadat pod rukama, ale je mrzuté sledovat, jak potenciálně zajímavé dějové linky a vyústění některých nápadů a témat mizí trošku do ztracena a filmu to ubližuje. Druhá polovina už nedovede zdaleka tolik vyděsit, zároveň však není tak emocionálně silná, jak si autorka asi představovala. Na druhou stranu jde o debut, v němž Faith ukazuje, že základní a nejpodstatnější propriety duchařského žánru (jeho konzervativnějšího pojetí) ovládá a že s lepším scenáristou nebo přísnějším a zkušenějším producentem by mohla předvést zajímavé věci. 

Přehrajte si trailer Už za týden dorazí do kin druhé Tiché místo, takže pokud se chcete naladit na hororovou vlnu, zkuste to. Zázrak nečekejte, i když moc bych se nedivil, kdybychom za pár let o Corinne Faith slyšeli znovu.