Po úspěšném festivalovém tahu na přelomu loňského a tohoto roku se možná trochu překvapivě dostává severské vztahové drama i do našich běžných kin. Na první pohled se totiž jedná o typického zástupce festivalové dramaturgie, který obyčejného diváka může zaujmout snad jen hvězdným Stellanem Skarsgårdem. Jenže Naděje má v rukávu ještě jedno výrazné eso – kvalitu.

Autorský projekt Marie Sødahl dává jasně na srozuměnou, že se režisérce dostalo vzdělání v dánských filmových kruzích. Téměř dekádu od svého povedeného celovečerního debutu Limbo totiž tasí nepateticky podávaný, přitom však v jádru silně melodramatický příběh o umírající ženě. Anja ve skvělém podání Andrey Bræin Hovig žije se starším manželem (Skarsgård) a šesti dětmi. Obětavá žena se nejen zvládá postarat o rodinu, nýbrž dosahuje i úspěchů s premiérou své nové divadelní hry. Příjemné životní období je narušeno tragickou zprávou – zdánlivě zaléčená rakovina se z plic přesunula do mozku a prognóza není zrovna příznivá.

Celý děj se odehrává během zhruba dvou týdnů kolem vánočních svátků. Boj s děsivou diagnózou je tak znásoben množstvím rodinných oslav i volnějším režimem na straně lékařů, což nervy pochopitelně šponuje ještě o pár úrovní výš. S ústředním párem, na začátku vyprávění lehce odcizeným, procházíme den po dni nemocničním i soukromým martyriem, navíc s vyhlídkou velmi nejisté budoucnosti. Konec může přijít kdykoli, a zároveň také až za dlouho a divák prožívá příslovečné utahování šroubů společně s hrdiny. Více než dvouhodinová stopáž nepůsobí vůbec přehnaně a znepokojivou atmosféru stále zpřítomňované smrti se daří skvěle držet.

Svou největší sílu ukazuje Maria Sødahl v civilnosti, která nesklouzává k nabízejícímu se patosu, ale zároveň nepůsobí ani odtažitě. Postavy jsou napsané velmi uvěřitelně a divák se do jejich útrap snadno vžije – zároveň ale nedochází k umělému vyhrocení situace prostřednictvím kostlivců vypadávajících ze skříní. Představená rodina je funkční, její členové se mají rádi a občasné hašteření je zcela přirozené; o to silněji vyznívá tragika nelítostné diagnózy i urputný boj s pravděpodobně nešťastným koncem. Sødahl citlivě, leč s klinickou přesností ukazuje vztahovou studii, jejíž upřímná nepřikrášlenost je v důsledku zcela odzbrojující a opět nastavuje (nejen české) kinematografii zrcadlo v tom, jak lze i bez závratných finančních prostředků a vzletné filmové řeči čistě, leč jímavě odvyprávět dobře napsaný příběh.