Potřebujete zahrát opičáka, většího opičáka, Gluma, nebo nějakou jinou digitální potvoru? Zavolejte Andyho Serkise. Tenhle objev Petera Jacksona má dnes už svoje místo v Hollywoodu jisté a téměř po každé jeho „nelidské“ roli se řeší, jak ho procpat na Oscary a jednoho mu pořídit. Serkis je ve svém oboru naprostá a neotřesitelná jednička a i když si občas odskočí i ke klasickému hraní, vypadá to, že ho láká i režie. Příští rok uvidíme jeho verzi Knihy džunglí, o níž se mluví jako o technicky přelomovém filmu, ale ještě před tím se rozhodl natočit drama Nádech pro lásku. A já sakra už několik dní přemýšlím, proč to vlastně udělal.

Nádech pro lásku: FOTOGALERIE

Nádech pro lásku není vůbec špatný film, očekával bych ho však ne od dravého debutanta, jehož jméno se stalo synonymem pro moderní a revoluční filmařinu, ale spíš od nějakého režiséra nad hrobem. Ideálně věk 75+, rodilý Angličan, tři ceny BAFTA a na kontě pár filmů s Michaelem Cainem a Vanessou Redgrave. Příběh Robina Cavendishe, který v mládí kvůli obrně ochrne a snaží se spolu se svou milující manželkou Dianou neztratit chuť do života, ale i změnit podmínky pro podobně postižené lidi v nemocnicích, je totiž tak strašně tradiční a konzervativní, že už by to snad ani víc nešlo.

Nádech pro lásku připomíná Královu řeč. Taky je tu hrdina, jenž se musí potýkat s nemocí a taky mu pomáhají lidé, jimž na jeho osudu záleží, protože ho mají zkrátka rádi. Občas to odlehčí trochu sušší humor, představitelé hlavních i vedlejších rolí jsou bez výjimky výteční a všichni si dávají sakra velký pozor, aby natočili přesně to, co se od podobného filmu a žánru čeká. Hlavně žádná překvapení a nové věci a ideálně, ať z toho vyleze film, který pobere pár cen a vy na něj můžete vyrazit do kina s maminkou. Jako takový Nádech pro lásku funguje víceméně bezchybně, otázka je, jestli zrovna tahle snaha za žádnou cenu neopustit škatulku „hezkého lidského dramatu pro všechny“ není trochu kontraproduktivní. 

Popravdě jsem se však párkrát chytil, jak uvažuji nad tím, jestli si ze mě celou dobu Serkis tak trochu nedělá srandu, protože ona kýčovitost a tradičnost je tu v některých momentech až extrémní. Krásné záběry na dvouplošník letící nad africkou savanou, zlý doktor, jenž je tak zlý, až je nejzlejší a Robinova schopnost udržovat si optimistickou náladu i v okamžiku, kdy se dusí, občas vypadají skoro až parodicky. Ne jako ze Žhavých výstřelů, ale jako kdyby si Serkis lehce z žánru dojemných dramat utahoval. Na druhou stranu i kdyby ano (jako že asi ne), pořád má pod jeho vedením Nádech pro lásku všechno, co od příběhu o lásce dvou lidí, z nichž jeden je většinu života odkázaný na pomoc toho druhého, může mít. Ale nic víc. 

Přehrajte si trailer Nádech pro lásku je profesionálně a v rámci možností bezchybně natočený film. Bohužel film z žánru, který vídáme v kinech poměrně často a u něhož se profesionalita a bezchybnost už trošku okoukala. Letos trpěl Andrew Garfield, pár let zpátky Eddie Redmayne v Teorii všeho nebo Julianne Moore v Pořád jsem to já a před tím tu byla třeba ta zmíněná Králova řeč. A všechny tyhle filmy jsou do značné míry stejné. Takže se sami rozhodněte, jestli fakt potřebujete vidět další, ať už je v rámci možností jakkoliv dobrý. Já teď začnu vyhlížet, kdo bude bojovat s nemocí a pokukovat po Oscarovi v příští sezóně. Protože někdo stoprocentně bude. 

p.s.: Jedním z producentů byl i syn Robina a Diany Cavendishových. To by asi vysvětlovalo ten optimismus a dobrou náladu, které z filmu doslova tečou i v těch chvílích, kdy by si normální člověk chtěl radši hodit mašli.