Skandinávci žánrovky umí a nejde zdaleka jen o detektivky. Vlna Roara Uthauga mě kdysi dávno příjemně navnadila svou civilností a důrazem na mezilidské vztahy. Ano, odchovanci hollywoodských režisérů s nervózním ukazováčkem na spoušti u podobných filmů usínají, pro mě jsou naopak cennou alternativou, jakkoliv jejich úspěšní tvůrci pak zamíří do Hollywoodu, kde jsou nepochopeni a chce se po nich opět jen sekání výbuchů, atrakcí a jednoduchých zápletek. Není divu, že se Uthaug vrátil do Norska a natočil tam Trola, ale i sousední Švédi umí, jak ukázala předloni retro sci-fi UFO Švédsko. I proto jsem Nad propastí vyhlížel celkem ochotně.

Zápletka je banální, ale trefuje realitu minimálně pro obyvatele Kiruny. Tohle město můžete znát ze dvou důvodů. Dvacet kilometrů od něj se rozkládá jeden z nejslavnějších ledových hotelů, ale především je pod městem obrovský důl, což vedlo k nestabilnímu podloží a rozhodnutí v roce 2004 stěhovat Kirunu do Nové Kiruny, jinými slovy přesunout centrum města o pár kilometrů jinam, než se otevřou tlamy pekelné a všechno se to propadne o pár kilometrů blíž středu Země.

Filmaři tomu zkoušejí trochu pomoct, což se dozvíte hned v úvodním prologu, takže jako diváci víte, že v dole tiká bomba a pak hodinu čekáte, protože režisér Richard Holm a jeho bratr Robin Sherlock Holm (nedělám si legraci) si hrají s vaším očekáváním. Bohužel Robin není, navzdory jménu, ani poloviční Sherlock a rozjíždí pro globální publikum návštěvu tzv. nového Švédska. Hlavní hrdinka je rozkročená mezi bývalým (ale stále ještě) manželem a novou známostí, která za ni přijíždí do zapadákova za Polární kruh, aby budovala lepší budoucnost. Děti v pubertě se staví plus mínus na obě strany, dospívající dcera a její přítelkyně bojují proti všemu, frustrované z nepříliš zajímavých vyhlídek své vlastní existence.

Pukliny ve vztazích přicházejí zhusta a předvídatelně, těch v půdě a asfaltu je naopak málo a jsou do scénáře rozesázené tak akorát, abyste nepřepnuli jinam. Už jsem naznačil, že mám méně okázalé katastrofické filmy rád, ale hlavně ve chvíli, kdy jsou dialogy polstrované vědeckými rozumy, ne rodinnou krizí, která jako kdyby vypadla z Výměny manželek.

V poslední čtvrtině se naštěstí začnou vztahy řešit razantně, protože někdo někam nenávratně spadne a odpadne zbytečné plkání. Příliš pozdě a příliš málo, ale divákům se přesto uleví. Zvlášť těm, kteří od televizní inscenace, z níž běhá mráz po zádech především skutečným obyvatelům Kiruny, očekávali blockbusterovou epopej. Netflix trochu klamal tělem, což se mu v delším plánu nemusí vyplatit, protože diváci mnohem spíš bez reptání přijmou apokalypsu z Wishe, než výlet do úplně jiných žánrů, maskovaný za dojemné lidské drama.

Ale tak ještě jednou, dvakrát bych se nachytat nechal. Středněrozpočtové konce světa mám rád a moc se těším třeba na druhý Greenland. I u nás máme potenciál na drama ve stínu Temelínu, ale musí se víc soustředit na pomatené survival dědky z chatových kolonií, co se vás ve frontě na benzínce snaží uškrtit tkaničkama z vietnamské večerky, a nikoliv na rozhádanou rodinu sedící v zácpě na Strakonické. Takže určitě víc evropských katastrof, ale nezapomínat na poučení a pobavení, nikoliv tlačení banálních seriálových schémat a témat. Toho máme dost v tradičních komerčních televizích a nespasí to ani hrst trikových záběrů na poslední chvíli.