Gustave de Kervern a Benoît Delépine rozhodně neprosluli tím, že by točili divácky vděčné komedie, po kterých člověk odchází z kina přeplněn ušlechtilou humanitou a láskou ke světu. Jejich loňský zářez na pažbě – brutální sociální fraška Louise-Michel – vyprávěla v kostce o tom, že když vám kapitalista na hlavu kálí, seberte kuráž a jděte mu vystřílet celou domácnost. Heslo „Zastřel si svého buržuje“ zní možná radikálně, ale v podání francouzského dua z toho byla brilantní a mrazivá satira, z níž vysvítala povaha současné společnosti lépe než z celodenního vysílání ČT24.

Na Mamuta sice má jasnou sociální dimenzi (hrdina je proletář, který zoufale shání papíry potřebné k proplacení důchodu a některé jeho zážitky mají ostrý satirický přesah k současné civilizační degeneraci), ale jde tu o trochu jemnější a niternější příběh. Buldozer jménem Yolande Moreau střídá postava mírumilovného mastodonta Gérarda Depardieu a žlučovitou babu Louise klidný a tak nějak vyhořelý penzista v záběhu Serge. Film pojednává o jedné dlouhé cestě na motocyklu Münch-Mammuth, jejímž domnělým cílem je pár potvrzení - ale která ve skutečnosti vede do hrdinova mládí, k radostem, prožitkům, ztracené lásce a nalezené bolesti.

Zavání to lyrikou a přesně takové to i je, jen ve svérázném podání pánů Kerverna a Delépina. Čili žádná uslintaná road movie o chlápkovi, co se dojímá nad svou konečností, ale řádně peprný surrealistický úlet, který střídá relativně normální příběhové pasáže s pasážemi úchylnými, patologickými a všelijak uhnutými. Tvůrci vracejí Gérarda Depardieu do let, kdy řádil v Buzících a nutno říci, že ani s hromskou vanou a všemi vráskami není mistr o nic méně přesvědčivý, šťavnatý a tak nějak samovolně vtipný než v minulosti.

Na mamuta je v jádru taková hřejivá besídka incestních, onanistických a asociálních excesů, kterou skvěle vyvažuje dramatická rovina se symbolickým zjevením ztracené lásky (démonická Isabelle Adjani) a povedená sbírka normálních fórků pro běžné smrtelníky (tady kraluje opět skvostná Moreau jako Sergeova paní). Stkví se to tu jak nekorektní švandou, tak i nostalgickou lyrikou, kterou tvůrci udržují v mezích snesitelného neučesanou formou. I když výsledný dojem není tak třeskutě brutální jako v případě Louise-Michel, tak Mamut má dar krásně doznívat svým provokativně-laskavým troubením.