Muzikál ze střední je fenomén. Z čistě obchodního hlediska jej můžeme zařadit mezi mánie typu céček, pogů, Pokémonů nebo Tamagoči, mezi módní nákupní vlny, k nimž nelze zůstat netečný (buď na ní sami jedete, nebo ji nenávidíte). Když takový fenomén dorazí na plátno, můžete si být jisti dvěma věcmi: Cílová skupina vezme pokladny útokem, jak kdyby šlo o dokument s autentickými záběry zmrtvýchvstání Ježíše Krista. A kdo do cílové skupiny nepatří, ten dá pravděpodobně dost hlasitě najevo svou nelibost. Odplivne si. Zakleje. A prohlásí, že dnešní omladina je úplně vylízaná (vždyť my jsme sledovali jen Bergmana s Truffautem a u toho pročítali Prousta!).

Znechucení jde rozumět. Muzikál ze střední je ryzí kýč, v němž se krásní mladí lidé usmívají, poskakují v zářivých kostýmcích a zpívají o věcech, které trápí dnešní puberťáky. Alespoň podle ideálů filmařů od Disneyho. Nečekejte tedy zakázané cigarety, trávu, líbačku na záchodcích, namočenou houbu v tváři třídní šprtky a falešné omluvenky. Muzikál ze střední vás přivede do aseptické alternativní reality, v níž se zpívá jen o učení na písemku, basketbalových zápasech a o životních touhách. A o lásce - samozřejmě pouze té duševní, a ne tělesné. Alkohol? Fuj. Držkování na učitele? Dvakrát fuj. Sex? Třikrát fuj a otčenáš! Rodičům se může tenhle koncept samozřejmě zamlouvat, protože dětem ukazuje krásné věci v dokonale sterilní formě, bez nepravostí a opravdových lumpáren. Naučí je, že být svůj znamená nosit stejný účes jako Zac Efron. Poradí jim, že být oblíbená znamená hezky se usmívat, snažit se ve škole a nosit stejné hadříky, jaké zrovna doporučuje redakce Dívky. Buď jako my a všechno bude nádherné.

Snadno se chápe, proč se nenávist vůči Muzikálu ze střední neustále stupňuje a proč je pro diváky okolo sedmnácti osmnácti let vyfuckování „HSMka“ otázkou osobní cti (jak jinak se vymezit vůči puberťákům a stát se dospělým, že ano). Skutečně dospělí pak mohou k téhle ideově zvrácené show přistupovat buď jako k pohádce pro nejmenší, nebo jako k obligátní guilty pleasure, kteréžto označení má zakrýt, že se vám to vlastně FAKT LÍBÍ.

S averzí vůči danému konceptu nemá cenu do kina vůbec lézt. Kdo však HSM dokáže tolerovat, může být v kině mile překvapen. HSM opravdu vypadá jako film, což po dvou televizních předchůdcích a s přihlédnutím k malinkatému rozpočtu nelze brát jako samozřejmost (film stál jen 10 milionů a je nejlevnějším snímkem letošního roku, který to dotáhl na první místo kasovního žebříčku). Základní koncept se navíc povedlo převést ve velmi kvalitní muzikálové řemeslo, které se v některých ohledech (a některých scénách) může drze rovnat s mnohem ambicióznějšími tituly.

Hrdinové HSM umí velmi dobře tančit, zpívají líp než Pierce Brosnan, Johnny Depp nebo Richard Gere, a každý z nich má nějakou dispozici, která vysvětluje, proč je jejich vrstevníci tak zbožňují. Zac Efron si šlechtí úsměv pohádkového prince, Lucas Grabeel má charisma, Ashley Tisdale proporce ambiciózní mrchy a líbezná Vanessa Anne Hudgens ve svých romantických sukýnkách? Ta při nevinnosti HSM bezmála sexuálně obtěžuje – když se totiž ve svém volném hábitu válí na podlaze ložnice a Zac Efron ji něžně strká do pusy jahodu (!), člověka chtě nechtě napadají reminisnence na trochu jiný žánr s trochu jinou přístupností (ale i v něm hrají prim školačky a roztleskávačky).

Tahle rozverná sebranka ze sebe sice vyluzuje mizerné písničky, onen otravně vykastrovaný popík, jehož melodie do deseti minut zapomenou i návštěvníci dětských diskoték, tančí jim to ale víc než slušně. Choreografie rozhodně spadá do kategorie „nadstandardní“ (Boys Are Back by klidně obstálo v Pomádě) a dalece převyšuje třeba letošní Mamma Mia i Across the Universe. Takřka šokující je pak lehkost, s jakou jsou tvůrci schopni přeskakovat z prostředí do prostředí, jak funguje neustálé měnění kulis. HSM vlastně velmi starosvětsky míchá dění na divadelních prknech a v zákulisí se superstylizovanými hudebními výstupy ve škole, na vrakovišti, v zahradě nebo v parku. Všechny přeskoky jsou „smooth“, všechny pomáhají k tomu, aby šlo doopravdy o muzikál ze střední a ne jen o dementní romanci s písničkami. Proto se daří obratně přecházet od basketu až k překvapivým poctám klasické hollywoodské produkci (bijte mě, ale výstup Lucase o dobývání showbyznysu byl prostě vynikající).

Rozhodně netvrdím, že jsem si několikrát během filmu nechtěl urvat uši a že mi u přeslazených dialogů v korunách stromů nebylo nevolno (akutní cukrovka), v muzikálových výstupech se ovšem HSM zvládl protančit mezi neškodný průměr, s těžko zpochybnitelnými žánrovými kvalitami. Proto těch pět hvězd pod recenzí neberte jen jako snahu rovnoměrně naštvat oba znesvářené divácké tábory... Ano, dál platí, že Zacovy platonické milenky s deseti hvězdami, i „dospělí odpůrci kýče“ s nejnižším možným hodnocením (a koneckonců i lidé, co se domnívají, že je Mamma Mia dobrý muzikál) by recenzi pro své potěšení měli hledat úplně někde jinde.