Titul, jehož název má pro našince i jemně lascivní dvojsmysl, se vyznačuje následujícími  výraznými atributy:

1) Hraje v něm spousta známých herců, jejichž obvykle honoráře v součtu dávají zhruba celý rozpočet tohoto filmu!
2) George Clooney si myslí, že je rytíř Jedi, což je v rámci dialogů s člověkem, který rytíře Jedi hrál, opravdu vtipné.
3) George Clooney ze sebe dělá úplné hovado.
4) George Clooney ale není větší hovado než Jeff Bridges.
5) Ewan McGregor se v rámci dokonalé asimilace do ansámblu snaží mluvit americkým přízvukem a docela mu to jde.

Tyto atributy jsou buď vtipné a nebo jednoduše stojí za zmínku. Tak či onak, spadají do ranku zajímavostí, které z obyčejného filmu dělají film neobyčejný. A je jich tu ještě tak o deset víc, ale nemá kvůli nim cenu dělat z článku popisný referát a kazit vám překvapení. Důležité sdělení dnešního večera má totiž znít: existuje spousta důvodů, proč se na zírající Muže vydat, ale zřejmě ani jeden nebude zahrnovat to, že jde o opravdu dobrý film.

Grant Heslov je nepochybně dobrý režisér a lze si v jeho rukou představit nějaký malý komorní film, kde se bude tlačit na situační efekt a bude to stačit. Mám na mysli třeba typickou teenagerovskou porcovačku s překvapivou pointou na závěr. Tyhle momenty „na efekt“ Heslov zvládá a proto scény, během nichž ze sebe herci dělají záměrně hovada, většinou fungují velice dobře, protože na nich není moc co zkazit. Pokud vám samozřejmě nevadí, že naprostou většinu (tím je myšleno třeba 80-90%) vtipných point, které najdete ve filmu, už jste mohli najít v trailerech.

Se zbytkem si ale Heslov moc rady neví, přestože – pořád to platí! – je nepochybně dobrý režisér. Kamera je velice pěkná, herci jsou ve svých škatulkách víceméně přesní a atmosféra soudržně praštěná celou dobu. Jenže to bohužel nestačí.

Heslov si už na začátku podráží nohy se sdělením, že všechno je to podle skutečné události. Čímž by celý film mohl získat zajímavý punc ve smyslu toho, že odhalí něco velkého, co alespoň donutí k zamyšlení, i když už to nutně nebude úplně uvěřitelné. A to všechno i v rámci velké nadsázky, která pramení ze spojení termínů „podle skutečné události“ a „komedie s Clooneym o tom, kterak hypnotizuje kozy pohledem“. Scenárista Peter Straughan (Jak se zbavit přátel…) však navzdory vší snaze (opravdu?) nezvládá pořádně vykreslit ani jednu z postav (Clooney se tomu třetímu rozměru blíží, ale pořád zůstává spíš jen praštěným komikem) a dokonce ani vystavět pořádný soudržný příběh! Ve filmu se dokola omílají Jediové, telekineze, staří přátelé se pošťuchují a mají na sebe narážky, jenže všemu chybí úplně prazákladní kostra, na kterou by se to dalo navléci. Věci dávají momentální smysl, ale nedávají smysl v širších kontextech. Motivace většiny postav (kromě McGregorova novináře) jsou čistě tušené a často nepřeklenou rámec jedné scény.

Parta tvůrců se prostě sešla a místo jeviště dostala k dispozici celkem drahé kulisy. Pak se napsalo pár dialogů na tělo hercům, kteří jsou režisérovi kamarádi a jako omluva za případné nejasnosti a mezery se vzalo to, že s několika málo ústupky se věrně adaptuje kniha, která je tak trochu nejasná a vlastně dokonale ujetá už sama o sobě. Jenže to, co v knize fungovat může (protože jde o velmi osobní příběh vyprávěný v první osobě), v tomhle filmu zkrátka nefunguje – před tajuplným putováním, neřku-li mytologií, se tu spíše dává přednost komickým výstupům ve smyslu „když už tu ti herci jsou, tak proč je nevyužít“ a to je v podstatě všechno. Ale ani to neplatí do poslední kapky, protože – zkrátka a dobře – Heslov neumí v žádném, a tedy ani tomto, směru pořádně šlápnout na pedál.

Snaha být sofistikovaný, vtipný a přitom zdravě divný je zjevná. Ale ať už chtěl muž za režijními opratěmi se svým scenáristou vzdávat hold Hvězdným válkám, Apokalypse, Aktům X a nebo prostě jenom bratrům Coenovým díky zdánlivě roztržitě zmatené filmové skladbě (která místy připomíná osobitý srdeční tep William H. Macyho), pořádně se mu nepovedlo ani jedno z toho. Film je plný náznaků a nastřelených přání malého kluka, který viděl příliš mnoho filmů (a ve spoustě z nich také hrál :-) na to, aby o tom nedal vědět. Zároveň je plný rozumných názorů dospělého člověka, který si třeba o Iráku myslí své a možná by to jednou chtěl říct světu. Jenže nic z toho se mu nepodařilo pořádně prodat, takže bohužel pořád platí, že…

…součet jednotlivých scén ještě nedělá automaticky dobrý film, stejně jako hezky namalované obrázky ještě automaticky nedělají dobrý komiks. Právě v podobě s ním se u Mužů projevuje ta největší chyba – v mezeře mezi záběry či obrázky (komiksový žargon je popisuje jako škarpy) chybí to pravé opojení okolní omáčkou, která mohla být sofistikovanější, našlapanější a zkrátka po všech stránkách chytřejší. Jenže je prostě jenom normální a bez té výrazné chuti, která vás obvykle vybičuje poručit si repete.

Tenhle film tu prostě jenom existuje. Až budete vycházet z kina v mírných rozpacích s neutrálním výrazem ve tváři, přesně pochopíte, co je tím myšleno.