V roce 1974 Philippe Petit s několika kamarády, obrovským ocelovým lanem a ještě větším bidlem vylezl na střechu tehdy ještě stojících newyorských Dvojčat, natáhnul špagát napříč a udělal něco, z čeho se i Spider-Manovi klepou kolena. Prostě to v ranním fičáku přešel, na půli cesty zamával pár lidem, nechal se zatknout a tím i zacementovat do světové historie. Bylo to desítky let předtím, než televizní reportáže začali plnit týpci, co lezou bez jištění po stěnách budov, parkouristi, co skáčou ze střechy na střechu a vůbec další lidi, kteří si comics Stana Lee berou k srdci víc než ostatní. O pětatřicet let později tu máme dokument pro všechny, kdo provazolezce považují za úchyly z cirkusu.

Když se podíváte na Rotten Tomatoes, IMDb nebo... kamkoliv, zjistíte, že Muž na laně má tak vysoké hodnocení, že skoro nemá smysl cokoliv číst. Stačí jít do kina, vypnout vlastní závrať a těšit se na to, až to Petit rozbalí. Jenže... musíte si uvědomit, že ačkoliv Petitův tým všechno pečlivě naplánoval, ze samotného přechodu existuje pouze několik fotografií. Byla to tajná akce a v 70. letech ještě neměl každý Tonda doma kameru (alespoň ne ve smyslu snadno použitelného handheldu), takže to celé bylo hlavně pro dobrý pocit, ne kvůli palcovým titulkům v novinách a Top Tenu na YouTube.

Generaci odkojenou na Discovery a National Geographic by to mohlo kapánek zklamat. Místo party adrenalinových šílenců, kteří dnes zaplavují všechny audiovizuální kanály, totiž režisér James Marsh servíruje div ne Mission: Impossible, když pamětníci popisují, jak složité bylo vše natrénovat, dostat se do budovy a pak se schovávat doslova centimetry od securiťáků. Díky chytlavé hudbě a zajímavému tématu se daří držet diváka na kraji sedačky, ostatně i švenky a zoomování obyčejných černobílých fotografií z přechodu vzbuzuje pocit něčeho velkého.

Můj problém s filmem je v zásadě jediný - dal se zkomprimovat do hodinového speciálu, jenž by odsýpal a nenudil MTV generaci. A rovnou bych pod nůžky poslal rozhovory s Petitovou tehdejší manželkou, která se projevuje spíš jako groupie a nechtěně tak z Petita dělá příliš velkého Supermana - což by nebylo na škodu, kdyby se dokument nevěnoval pouze tomuto husarskému kousku, ale Petitově životu jako celku. Takhle i přes své monumentální okamžiky (třeba když si Petit uprostřed přechodu na lano LEHNE) budí dojem krajíce potřeného až příliš tenkou vrstvou másla. Jako velký žrout všeho od Michaela Moorea přes Beara Gryllse až po Richarda Attenborougha musím prostě říct, že to místy bylo "suchý". :)