Když vám zemře milovaná manželka, která pro vás představovala celý svět, a k tomu vás vyhodí z práce, uděláte tu nejrozumnější věc. Koupíte si v Obi kus provazu, seřvete u toho prodavače, nadzvednete mandle nenáviděným sousedům za špatné třídění odpadu a oběsíte se. Tak si to alespoň představoval nerudný muž jménem Otto, pro něhož je život věčným konfliktem s bandou omezených idiotů, ať už jde o lidi v práci, na ulici, v maloměstském sousedství nebo kdekoli jinde. K opětovnému shledání se ženou skrze zhoupnutí se na špagátu ovšem nedojde. Proč? Protože zlomyslný osud postavil Ottovi do cesty poslední velkou překážku. Nové sousedy. Hlučné, neschopné idioty odněkud z Jižní Ameriky. Nezbývá, než aby Otto vyndal hlavu ze smyčky a šel je pěkně seřvat.

Pokud jste nečetli literární předlohu Frederika Backmana Muž jménem Ove, ani jste neviděli stejnojmenný švédský film, budete mít u této hollywoodské verze zkušeného režiséra Marca Forstera (Ples příšer, Světová válka Z) velkou výhodu – užijete si úžasné hulvátství jednoho z nejotravnějších dědků na světě, aniž byste dopředu věděli, jak to celé skončí. A to v podání Toma Hankse, jehož herecké kvality v průběhu let prověřilo mnoho nominací na Oscara, z nichž hned dvě dokázal proměnit (Forrest Gump, Philadelphia). Zlovolného staříka si zkusil už v Elvisovi, ovšem až v Muži jménem Otto mohl podobnou roli dovést do extrému, neboť to role skutečně vyžadovala. Stárnoucí Otto je všechno možné, jenom ne člověk, jehož byste chtěli mít za souseda. Jeho pátravému pohledu nic neujde, všimne si každého vašeho prohřešku a je připravený vám z plných plic vynadat do idiotů. A Tom Hanks se do své role s chutí pokládá a ždíme z ní každou kapku lidského opovržení.

Ačkoli možná ne tak úplně. Otto v podání Toma Hankse je totiž přesně tím prototypem člověka, jenž navzdory hlučnému chrapounství a sprostotě dokáže ostatní nakonec mile překvapit. A tím i sám sebe. Pokud se mu ovšem dřív nepodaří spáchat sebevraždu. Možná za to může Hanksova dobrácká tvář, kterou jsme si zvykli vídat v tolika kladných rolích, že mu jeho obhroublost zas tak úplně neuvěříte. V porovnání s nerudností Clinta Eastwooda v nedostižném Gran Torinu je totiž Otto usměvavý dobrácký dědoušek ze sousedství, co sice hubuje, když mu děti kradou přes plot třešně, ale pak jim sám donese natrhaný kýbl. Sledovat Hanksovo brblání a nadávání je tak podbarveno sladkým motivem blížícího se vykoupení a přeměny v dobráckého svéráze, kterého prostě musíte mít rádi.

Největší slabinou filmu je tak uvěřitelnost jednotlivých postav. Má-li být Muž jménem Otto považován za seriózní drama s prvky černého humoru, je osídlen až příliš nereálnými postavičkami, jejichž nepřirozenost ze scénáře doslova křičí. Tom Hanks z toho pochopitelně pořád vychází jako absolutní vítěz, ale jeho protihráči padají vesměs do pole poražených. Nejzřetelnější je to bohužel u Ottovy největší protihráčky, nové sousedky Marisol v podání Mariana Treviño, jejíž latinskoamerická nátura je sice divokým uragánem přinášejícím Ottovi strašlivý hlavobol, zároveň však její lehké přehrávání činí z excentrické postavy obtížně uvěřitelnou (a lehce otravnou) osobu. To samé platí pro většinu sousedů (Cameron Britton) a dalších postav (Mack Bayda), neboť víc než běžné lidi od vedle připomínají pečlivě vykonstruované karikatury lidských figurek. A to je škoda. Jako vedlejší role v divadelní hře by možná obstály, ale ve filmu, kde se zdrcený starý muž snaží spáchat sebevraždu kvůli ztrátě ženy a zaměstnání, působí až příliš nepatřičně.

Nechci Otta srovnávat s Ovem, protože oba představují adaptaci stejné knižní předlohy, ale nemůžu se zbavit dojmu, že Skandinávci jsou v kombinaci dramatu a černého humoru přeci jenom trochu dál – a švédský Muž jménem Ove je toho příkladem. Dokážou totiž s naprostou přirozeností servírovat lidské utrpení ruku v ruce s nebetyčnou lidskou malostí a blbostí, z níž si s naprosto vážnou tváří dělají srandu. Tohle u Otta nenajdete. Jistě, je tady konflikt mezi světem nebetyčného hulváta a jeho okolím, je ovšem podáván v růžové vatě, jaksi mile a bezkonfliktně, jako kdyby ten špagát, co se na něm Otto hodlá pověsit, nebyl skutečný.

Přehrajte si trailer Na druhou stranu je díky tomu celkové vyznění filmu pro diváky mnohem vděčnější a troufám si tvrdit, že většina bude mít problém nemilovat Otta od prvního okamžiku, co se objeví na plátně. Zatvrzelost a hulvátství je totiž jenom dočasné a vy hltáte každou jeho scénu, protože oprávněně čekáte, až začne skořápka jeho nepřístupnosti pukat a odhalovat citlivé a láskyplné nitro. Protože jak se zdá, ne každý idiot je ve skutečnosti idiotem, ačkoli se tak může na první pohled zdát. Muž jménem Otto tak nakonec nenabízí vůbec žádnou kontroverzi a namísto toho couvá do klidného melodramatu, z něhož už nevybočí ani na sekundu. A diváci ho za to budou zbožňovat.