Bývalý agent CIA, dnes už jen pouhý analytik JJ (Dave Bautista) a jeho čtrnáctiletá nevlastní dcera Sophie (Chloe Coleman) se ocitnou znovu v akci, když se na výletě do Itálie nevědomky zapletou do něčího plánu odpálit jaderné zbraně s cílem trefit Vatikán. Co se divíte, to je přece naprosto normální regulérní filmová zápletka. Můj kámoš špión: Věčné město tak navazuje na relativní úspěch jedničky, která představila zábavnou dynamiku mezi Bautistou a jeho mladou chráněnkyní, a s poměrně skromným rozpočtem zvládla solidně zabavit. Dvojka…taková není.

A je docela jednoduché vytyčit důvody, proč taková není. Aby se totiž tvůrci příliš neopakovali, rozhodli se ze Sophie udělat ve dvojce puberťačku, která samozřejmě všechno ví nejlíp a ničí pomoc rozhodně nepotřebuje, chce si jen užívat života po svém s kamarády a nějaký otravný nevlastní táta jí může vlézt na záda. Což je asi docela přirozený proces ve skutečném světě, ale nesmírně otravná záležitost na sledování – a to zákonitě v každém filmu a seriálu, kde se taková zápletka objeví.

Ona milá chemie mezi Bautistou a Coleman je tak rázem pryč, místo toho tady Bautista tentokrát hraje doslova chůvu, která se neustále musí vtírat, aby situaci udržovala na kolejích, z nichž to pochopitelně okolnosti děje (jako jsou zlobiví teenageři, záporáci i neschopní agenti CIA) konstantně shazují.

Každopádně od minule neuvadla jen dynamika mezi hlavní dvojící postav, on i samotný Bautista už tady zkrátka není takový sympaťák. Hraje totiž unaveného podpantofláka, který odmítá návrat do akce a místo toho by preferoval, kdyby mohl doma v klidu vařit, uklízet a o všechny pečovat.

Většina filmu je tak o tom, že se protivná Sophie a ospalý JJ musí nějakým způsobem přemoct, začít spolu opět pracovat a zastavit blížíc se zkázu. Jak ale tušíte, k tomuhle bodu je to spíš pomalá chůze plná nezáživných dialogových scén, rádoby humorných momentů a trošky akce.

Zpátky je pochopitelně několik vedlejších postav z jedničky, které jsou tady ale dost možná ještě o řád otravnější, než byly naposled. Při sledování dvojky Můj kámoš špión jsem pak konstantě přemýšlel nad tím, jak moc podobná je kostra filmu s většinou zápletky Spider-Man: Daleko od domova – ať už to jsou dvojí identity, američtí puberťáci na výletě do Itálie nebo snaha mísit humor s akcí. Asi nikoho nepřekvapí, když řeknu, že ačkoli to nebyl primární úkol výše zmíněné komiksárny (ty podstatné věci spočívaly jinde), ve všech těch věcech přesto fungovala líp. Mnohem líp bych dokonce řekl.

Věčné město je tak víceméně provar, který sice řemeslně nedělá nic extra špatně, ale zároveň ani nic vyloženě dobře. Scénář je přinejlepším průměrný, nápady i směřování postav pak rovnou zlé. Pokud ale někdo touží po nenáročné béčkové rodinné akční komedii, u níž vypne mozek a třeba si uvaří večeři nebo vyžehlí prádlo, nebude odcházet vyloženě zklamaný. Víc k tomu ale nemám.

P. S. Anna Faris tady vypadá jako Carla Gugino a já doteď nevím, co si o tom mám myslet.