Pamatujete si na druhý díl animovaného Lvího krále z roku 1998 s podtitulem Simbův příběh? Ne? Ani se nedivím. Titul určený přímo pro videotrh nepřinesl nic jiného než recyklaci původního příběhu, akorát s jinou generací lvíčat. No a hádejte, o čem je letošní pokračování „hraného“ Lvího krále z roku 2019 s názvem Mufasa. Ano, uhodli jste. Je to příběh jako vystřižený z původní animované klasiky z roku 1994, akorát posunutý o jednu generaci vzad. Tedy do doby, kdy Mufasa, otec Simby, byl ještě malé lvíče, které se musí vydat na dlouhou cestu, aby dospělo v mladého lvího prince, co se nakonec stane králem v zaslíbené zemi, kde všichni žijí v souladu s koloběhem života. Hakuna Matata!

Víc zřejmě nepotřebujete vědět a pokud máte v domácnosti nějaké děti, určitě s nimi na Mufasu vyrazíte. Proč? Protože to je disneyovka, je to barevné, jsou tam písničky a dvě hodiny utečou jako voda. V předvánočním čase to vypadá jako dokonalá idylka. Co by na tom mohlo být špatně? Dobrá zpráva je, že špatně na Mufasovi není nic. Všechno je pěkně na svém místě, jak jsme u příběhů pohádkového studia s myšákem v logu zvyklí. Na druhou stranu je potřeba si přiznat, že kromě dvou hodin strávených v kině vám to žádný velký zážitek nepřinese. Ale to vás určitě nijak zvlášť nepřekvapuje. 

Mufasa: Lví král: FOTOGALERIE

Mufasa je totiž precizní kopií všeho, co už jste viděli v jedničce a Disney opět prokázal, že nehodlá nijak experimentovat. Jeho absolutní sázka na jistotu se záměrně vyhýbá čemukoliv, co by jenom náznakem vybočovalo z politiky největšího filmového studia na světě. Však to staronový šéf Disneyho Robert Iger řekl na začátku roku jasně – studio se bude soustředit na ověřené značky. A jak řekl, tak udělal. Právě teď plní kina i pokladny Odvážná Vaiana 2, v létě to byl pro změnu miliardový hit V hlavě 2 a teď před Vánoci přichází prequel k hranému remaku (uf!) Lvího krále. 

Ale zpátky k Mufasovi. Na první pohled vás možná zaujme jeho vizuální stránka, ovšem nikoli v pozitivním slova smyslu. Rozpočet 200 milionů dolarů sliboval dechberoucí animaci, která učiní digitální obyvatele domorodých afrických plání k nerozeznání od těch skutečných. Proto je překvapivé, že výsledný dojem působí o řád laciněji, než byste čekali. Pro srovnání – první díl z roku 2019 přišel na 260 milionů dolarů a renderovaly ho počítače, které jsou dnes 5 let staré. A přesto se neubráním dojmu, že úroveň animace byla někde jinde. Nicméně věřím, že nezletilé diváky to nijak zajímat nebude. 

Co je ale naopak zajímat bude, to je příběh a jeho zpracování. Zmíněná sázka na jistotu vedla scénáristu Jeffa Nathansona (Chyť mě, když to dokážeš, Muži v černém 3) k širokému rozkročení mezi pokračováním a prequelem – vlastní děj filmu je totiž vyprávěním, tedy jedním velkým flashbackem z přítomnosti do minulosti. Je tomu tak zřejmě proto, aby mohl režisér Barry Jenkins vrátit na scénu hrdiny z jedničky – Simbu, Nalu, jejich dcerku Kairu, prasátko Pumbu, surikatu Timona a mandrila rýholícího Rafikiho. K nim se přidávají (staro)noví hrdinové – titulní Mufasa (coby malé lvíče), jeho bratr Scar (tou dobou ještě bez jizvy a zlého ducha) a následně i mladá lvice Sarabi (matka Simby). K nim si přihoďte veršujícího ptáka a máte partičku, co se bude muset vydat na útěk před zlými bílými lvy, aby našli zemi zaslíbenou, mlékem a strdím oplývající.

Celé se to neobejde bez pořádné porce písniček, jejichž melodie vám ovšem proletí hlavou, aniž by tam zanechaly nějaké stopy. Vlastní příběh je prošpikován odpovídající mírou edukace, aby se nezapomnělo na to, že zlí lvi jsou zlí a hodní lvi hodní, a proto se mají zvířátka proti zlým lvům semknout. Hodní lvi je sice taky sežerou, ale to už je koloběh života. Tady to v příběhu trochu drhne a co snesla animovaná verze, to u super-realistického zpracování vyvolává mírně pozdvižené obočí. Na druhou stranu beru, že jde o pohádku a určitě platí, že po příběhové stránce to nešlo natočit lépe, protože se jedná o ten samý příběh – a ten prostě nejde udělat výrazně hůř. A v tom je zároveň největší potíž. Že to je pořád ten samý Lví král, jak ho známe nazpaměť. Dívat se znovu na to samé je prostě málo. Dospělé potěší úvodní vzpomínka na Jamese Earla Jonese, svižná kamera při akčních scénách a snad i poťouchlé bonmoty prasátka Pumby (včetně povinného vtipu o právnících), jinak se ale stopáž 118 minut podezřele vleče. Jenže tady se spíš počítá s tím, že se budou bavit děti a těm se to zřejmě líbit bude.