Alan Ritchson má letos dost nabitý rok. Krom čtvrté řady Reachera jsme ho mohli vidět v netflixovském hitu Válečné monstrum, natočil s Owenem Wilsonem buddy akci Runner, na konci roku se objeví po boku samotného Arnolda Schwarzeneggera ve vánočním The Man with the Bag a letos měla premiéra i jeho vloni natočená záležitost Motor City. Přejeme mu to, naneštěstí to ale ukazuje i jednu nemilou věc. Žádná z těch věcí není/nebyla/asi nebude úplně zásadní film a současný Hollywood už pro tyhle svalovce, kteří umí i celkem dobře hrát, nemá takové využití jako ve zlatých časech akčního žánru. Na druhou stranu to Ritchsonovi dovoluje experimentovat a hledat mezi menšími filmy zajímavé projekty. Motor City rozhodně zajímavé je. Jestli je i dobré, tím už si tak jistý nejsem. 

John Miller žije v Detroitu sedmdesátých let, snaží se držet se dál od průšvihů a nedávno se zamiloval, takže doufá v hezkou budoucnost po boku Sophie. Ani moc neřeší, že kvůli ní musel pořádně zrychtovat jejího bývalého Reynoldse, obchodníka s drogami a od pohledu pořádného hajzla. Jenže Reynolds nezapomněl a rozhodl se pomstít. Miller tak končí ve vězení a Sophia se časem vrací k němu. A pak se situace vyhrotí tak, že si obrovitý hrdina řekne, že už toho kriminálu bylo dost a rozhodne se, že si to s žárlivým narkobaronem vyříká jednou provždy. A že mu nijak zvlášť nevadí, když u toho hodně ošklivě umře pár dalších lidí…

Motor City: FOTOGALERIE

Motor City stojí na těch nejbéčkovějších základech, což samozřejmě nemusí být vůbec problém. Zvlášť, když režisér Potsy Ponciroli příliš neřeší příběh ani charaktery a všechno sází na jednu jedinou věc. Na styl. Jeho drsná novinka se odehrává v přestylizovaných sedmdesátých letech, prakticky vůbec se v ní nemluví a do velké míry stojí na Ritchsonově zarputilém výrazu a obřích bicepcech, ale hlavně na parádním soundtracku. Vypadá a zní to skvěle a krásně se na to kouká, bohužel s postupující minutáží dochází k tomu, čeho jsem se bál už v traileru. Někdy v polovině se ukáže, že samotná stylovost celovečerák tohohle typu prostě neutáhne. 

Film, ve kterém se prakticky nemluví a měl by mít podle slov tvůrců jen pět řádků dialogů, působí jako hodinu a půl dlouhý videoklip. Ponciroli vybral skvělé songy a zpomalovačky, hrátky s barvami a se světlem vypadají nádherně, ale postupně se ukazuje, že tomu jaksi chybí hloubka a něco, co by se skrývalo pod efektně naleštěným povrchem. Ritchson je jako mstitel nekompromisní, Shailene Woodley správně osudová a Ben Foster si vystřihl dalšího parádně slabošského zloducha. Ovšem co z toho, když Motor City nakonec vypadá spíš jako hromada jednotlivých efektních scén pospojovaných do okoukaného příběhu, v němž pořádně ani nedostaneme příležitost postavy poznat? Od začátku je jasné, kdo je kdo a jak skončí. Reálně tomu tak chybí napětí a jen hezké pokoukání není na těch 103 minut dost. 

Ritchson s Poncirolim to naštěstí dovedou dotáhnout k parádní závěrečné akci, kde hrají prim upilované brokovnice a záporákům i klaďákům se dějí opravdu ošklivé věci. Ten, kdo uklízel z placu umělou krev, si nejspíš musel vzít dvojitou směnu, ale stačí to? Toť otázka. Motor City všechno sází na vizuální a hudební stylovost. Od první minuty je to evidentní a pokud si po patnácti minutách začnete říkat, že byste chtěli trochu víc, asi byste to měli vypnout a jít třeba na houby, protože víc nedostanete. Osobně se mi líbilo, jak to celé vypadá a zní, zároveň se však rychle ukáže, že ona absence dialogů tu vlastně nevede k ničemu extra zajímavému. A kdyby to celé bylo poněkud tradičnější a tvůrci sami sebe neobrali o možnost nechat postavy povídat si a udělat je alespoň trošku zajímavé, mohlo to celé fungovat podstatně lépe. 

Motor City zkrátka ubralo na jednom z vyprávěcích prvků, aby mohlo přidat jinde. A nedovolím si říct, jestli byla tahle změna k dobru věci, nebo Ritchsonově novince podráží nohy. Na druhou stranu pokud do jeho nové akční řežby půjdete s tím, že jde do velké míry o filmařský experiment a připravíte se na to, minimálně za pokus to stojí. Šance, že se vám výsledek trefí do vkusu, nemusí být úplně velká, ale možná je lepší to zkusit než koukat na další béčkovou rutinu, jejíž tvůrci se snaží nevymýšlet vůbec nic nového. Jo a furt je to o řád vydařenější a zajímavější než Wooova bezdialogová Tichá pomsta.