
Shushika
23:00 | 30.05.2008 |
Sledování Mých borůvkových nocí bude možná citlivým jedincům připomínat očistnou emocionální lázeň, do které se ponoří a po skončení procedury budou nadmíru spokojeni. Možná. Je tu však minimálně i druhá skupina diváků, kteří k hlubokému filmovému zážitku potřebují i něco víc. Ti, kteří se „nechytí,“ mohou zažívat pocity člověka, který zvyšuje úsilí, pátrá, obrací výše zmíněnou krabici vzhůru nohama, ale nenachází. Moje borůvkové noci jsou Wong Kar-waiova óda na krásno v každém kousku. Prakticky od prvního záběru vytváří táhle sladkobolnou atmosféru, ve které si unavení, vnitřně zranění a samozřejmě velmi sympatičtí lidé vzájemně lížou rány a většinou říkají samé hezké, moudré a povzbudivé věci. Už tady by mohlo Elizabeth (Norah Jones) i Jeremymu (Jude Law) svitnout, že jsou si vlastně souzeni, a tudíž nic nebrání vášnivému polibku, dalšímu mudrování o světaběhu a nerušené konzumaci okoralých borůvkových koláčů, které přece nejsou o nic horší než ty, co se snědly.
A to tím silněji, oč víc je vám jasné, že Elizabeth je vlastně hrozně nudná a nevýrazná postava, která se nechá vláčet okolnostmi. A to jí jen přitěžuje. Nemění se ona, nemění se postavy kolem ní a každá nová situace se zdá být pouze záminkou k tomu, aby zazněl další krasosmutný song od Norah Jones a postavy při tom poněkud nepřítomně zíraly do dáli. Na konci se režisér snaží vyvolat zdání, že právě zaznělo TO, co mělo být předáno, ale myslím, že mezi diváky bude jen málo těch, kteří z toho budou kdovíjak unešení. Spíš se budou radovat z toho, že už je té natahované žvýkačce konec. Veškeré dění je totiž tak přímočaré, vstřícné, jednoznačné a bezkonfliktní, že zavání kýčem. Ano, to slovo už na Moviezone dlouho nezaznělo… Na začátku filmu Jude Law říká, že bezpečnostní kamera, kterou si do svého lokálu instaloval, je něco jako jeho deníček. Přístroj běží a zaznamenává. Ale protože má jen jednu danou perspektivu, může to trvat i celé týdny, než zachytí něco pořádného. Moje borůvkové noci se vlastně takovému deníčku podobají (ehm, ty metafory se nám dnes nějak množí) – je vyveden úhledným písmem, autor si do něj vlepil moc pěkné obrázky, ale vše osobní bohužel selektuje tak tvrdě, že v něm nakonec nezbylo nic, co by někoho vůbec mohlo zajímat.
Elizabeth a Jeremy se po nějakou dobu setkávají v nočním lokálu a plkají o životě. Cítí, že jsou si blízcí, ale jeden druhému to nedají najevo. Těžko říct proč. Režisér je od sebe odtrhne a oni musí následujících 80 minut trávit jeden bez druhého, aby... Pokud Wong Kar-Waiovy filmy doma fungují a nad jejich poetikou se rozplývá kde kdo, na Západě už tak pevný v kramflecích není. Borůvkové noci samy o sobě bohužel nedokážou uspokojivě zodpovědět otázku, proč vlastně vznikly.