A to tím silněji, oč víc je vám jasné, že Elizabeth je vlastně hrozně nudná a nevýrazná postava, která se nechá vláčet okolnostmi. A to jí jen přitěžuje. Nemění se ona, nemění se postavy kolem ní a každá nová situace se zdá být pouze záminkou k tomu, aby zazněl další krasosmutný song od Norah Jones a postavy při tom poněkud nepřítomně zíraly do dáli. Na konci se režisér snaží vyvolat zdání, že právě zaznělo TO, co mělo být předáno, ale myslím, že mezi diváky bude jen málo těch, kteří z toho budou kdovíjak unešení. Spíš se budou radovat z toho, že už je té natahované žvýkačce konec. Veškeré dění je totiž tak přímočaré, vstřícné, jednoznačné a bezkonfliktní, že zavání kýčem. Ano, to slovo už na Moviezone dlouho nezaznělo… Na začátku filmu Jude Law říká, že bezpečnostní kamera, kterou si do svého lokálu instaloval, je něco jako jeho deníček. Přístroj běží a zaznamenává. Ale protože má jen jednu danou perspektivu, může to trvat i celé týdny, než zachytí něco pořádného.  Moje borůvkové noci se vlastně takovému deníčku podobají (ehm, ty metafory se nám dnes nějak množí) – je  vyveden úhledným písmem, autor si do něj vlepil moc pěkné obrázky, ale vše osobní bohužel selektuje tak tvrdě, že v něm nakonec nezbylo nic, co by někoho vůbec mohlo zajímat.