Co je to nejdůležitější, co musí film mít, aby člověka zaujal? Samozřejmě toho bude víc, obvykle záleží na žánru a nebo třeba na tom, jestli tvůrci měli dost prostředků, aby svou vizi ztvárnili tak, jak chtěli a nemuseli dělat zbytečné kompromisy. Hnusné triky můžou zkazit zážitek stejně snadno jako třeba špatně zvolená hudba. Ale když půjdeme až úplně na dřeň, nejdůležitější jsou vždycky postavy. Hrdinové, s nimiž chce člověk v kině strávit dvě hodiny, prožít s nimi jejich příběh a přeje jim, aby dosáhli toho, o co usilují. Takže s trochou nadsázky se dá říct, že když si na plátně dva lidé povídají, mělo by to za jistých okolností stačit k plnohodnotnému a kvalitnímu zážitku. A právě o tomhle povídání dvou lidí je i Mistryně. 

Monika má život, který působí na první pohled dost obyčejně, ale vlastně je spokojená. Žije s milujícím manželem, pracuje jako doktorka a kolegové ji respektují, píše důležitou vědeckou práci a navíc čeká dítě. A není si úplně jistá, jestli je na to poslední připravená, protože ví, že s potomkem se spousta věcí změní. A tak – asi jako občas úplně každý – začne přemýšlet, jak by její život vypadal, kdyby v minulosti udělala některé věci jinak. Třeba se nerozešla s Petrem, s nímž strávila několik let a většinu z nich měla i pocit, že byla šťastná. 

A právě s Petrem se po letech potkává v Liberci. Oba jsou o pár let starší, jakákoliv zlá krev, která mezi nimi mohla po rozchodu být, je pryč, a tak se setkávají spíš jako staří přátelé než jako někdo, kdo by nějak zvlášť toužil řešit dávné bolístky nebo se snažil zažehnout starou jiskru. Prostě jen jako kamarádi se společnou minulostí. A povídají si. O životě, minulosti, nadějích, chybách i době, kdy byli spolu a důvodech, proč už spolu nejsou. A možná tak trochu sní o tom, jaké by to bylo, kdyby se věci před lety vyvinuly jinak…

Bohdan Karásek ukázal už ve svém Karel, já a ty, že má cit pro dramata postavená na dialozích a postavách a na těhle dvou pilířích stojí i jeho Mistryně. Pokud do kina vyrážíte především za audiovizuálním zážitkem, jeho novinka asi nebude moc pro vás, protože většinu času hrdinové buď sedí v bistrech, nebo se procházejí po Liberci a okolí a mluví... o čem vlastně? Na první pohled o ničem podstatném, na druhý o tom nejpodstatnějším. Samotné dialogy jsou dokonale autentické a Karásek tu netlačí na pilu a nesnaží se na sílu dostat k nějaké zásadní pointě. Monika s Petrem prostě jen tak vzpomínají, občas se zasmějí, občas nostalgicky dojmou a občas jeden druhému otevřou. Protože spolu strávili dost let na to, aby i přes dávný rozchod toho druhého považovali za důležitého člověka, s nímž strávili tolik času, že o nich ví věci, které možná netuší ani ti nejbližší. 

Od začátku se nabízí srovnávat Mistryni s Linklaterovou trilogií Před úsvitem. Oba filmy jsou o lidech, kteří se procházejí po městě (vyklidněný Liberec a jeho okolí jsou velmi příjemná změna oproti hektické Praze) a povídají si, ale ono to tak úplně není. Zatímco Ethan Hawke a Julie Delpy řešili vzájemnou náklonnost a seznamovali se, Monika s Petrem mají tohle za sebou. Což vede k momentům, v nichž se mile mísí dávné kamarádství a možná i zbytky lásky s lehkou trapností. Hlavně scény, kdy se ti dva po letech potkají a snaží se naladit jeden na druhého a trochu bojují s tím, co si teď mají a mohou říkat, jdou dost na komoru. Snad každý někdy zažil trapnost „setkání po letech“, která zmizí až po pár minutách nebo s prvním pivem… 

Karásek navíc Moniku staví do role hrdinky, která si nepřišla se starým přítelem nic zásadního vyříkat a ani v nejmenším zkoušet navázat na to, co spolu prožili. Setkání tu funguje spíš jako šance vyjasnit si, jestli to, co prožívá teď a co ji trochu děsí, je lepší než to, co by „mohlo být“. Romantiku snažící se udeřit na komoru tedy nečekejte, Mistryně je spíš cíleně naprosto obyčejný film o dvou starých známých, kteří toho spolu prožili tolik, že se jeden druhému můžou vzájemně otevřít bez touhy a očekávání, že to přinese nějakou zásadní změnu. 

Marie Švestková i Jiří Havelka jsou příjemně civilní a jejich rozhovory působí odžitě a opravdově. Karásek ke svým hrdinům přistupuje citlivě, opatrně a i scény kdy se hrdinové jeden druhému otevřou, se obejdou bez patosu a laciného dojení emocí. V mezích absolutní autenticity a lidské obyčejnosti se Mistryně drží až do samého konce. Což je fajn, ale zároveň do jisté míry i problém, protože ve výsledku nakonec tohle dialogové drama nemá až tak silný emocionální dopad, jaký by si zasloužilo. O to však Karáskovi nejspíš ani nešlo. Mistryně je sympatický, chytrý a nádherně obyčejný film o těch nejobyčejnějších věcech. Takových, které občas řeší každý z nás. Je dobré vidět, že v tom nejsme sami.