Tohle bude složitější, než jsem si po cestě z kina myslel. Odjížděl jsem z podzemních garáží Nového Smíchova v podstatě smířený s tím, že je nová Mission: Impossible taková trochu zbrklá a zmatená bondovka (asi nejvíc ze všech dílů), ale že se ji naučím mít rád. A pak jsem si udělal pár audio poznámek, než se dojmy za volantem rozutečou. S každou větou jsem cítil, jak ze mě něco odchází. Nakonec je z toho alibistická sedmička, kterou budu asi dlouhou vysvětlovat. Pojďme na to. 

Tu bondovku tam necpu na sílu, ostatně snaha o amerického Bonda je Hollywoodu vlastní už několik dekád a jejím vedlejším efektem bylo, že jsme se dočkali několika schopných sérií (Mission: Impossible, Bourne), které naštěstí v důsledku s Bondem nic společného neměly. Jenže když se v úvodní scéně objeví ruská ponorka se záhadnou supertechnologií tichých motorů, poháněnou umělou inteligencí ve velkém vajíčku obehnaném dráty, chtěl jsem si pro jistotu ověřit, že jsem si nespletl sál a nejsem na neoficiálním spinoffu Honu na ponorku. Nechápejte mě špatně, Mission: Impossible má ty úvodní rozehrávky často fantasmagorické, ale tady šlo vyloženě o nostalgický výlet do devadesátek, který bohužel pokračuje i v dalším aktu. 

Mission: Impossible Odplata: FOTOGALERIE

Jakkoliv je film natočený moderně a progresivně, z nějakého důvodu mu čouhají z kapes letitá klišé a zapomenuté artefakty. Dokázal bych překousnout boomerské uchopení umělé inteligence, je to opravdu jenom MacGuffin a já nejsem programátor, takže mi z toho nevstávají vlasy hrůzou na hlavě. Ale extravagantní poskok hlavního záporáka v podání báječně rozjívené Pom Klementieff? Mlčenlivý všudybyl Gabriel (Esai Morales), který je architektem veškerého Ethanova utrpení? Dáma v nesnázích, co skutečně nemá daleko do zapomenutelné bondgirl? Nevím, jestli to McQuarriemu někdo nakukal, nebo s Cruisem prostě dostali nápad, že po odchodu agenta 007 ze scény, konečně nazrál čas, natočit opravdovou americkou bondovku, ale načasování je mimořádně nešťastné, protože z předchozích dílů má Ethan poměrně dost rozdělané práce.

Na první pohled to nevypadá, protože každý film jako by končil definitivně a nabízel Huntovi možnost odejít do západu slunce. Jenže pak se zas a znovu objeví poslíček se zprávou, co se zničí za pět sekund. A Ethan zas a znovu poslušně přijme, protože svět je v ohrožení. V McQuarrieho područí jsme slavnému agentovi z IMF vytesali do tváře i osobnosti několik nezaměnitelných trademarků, jakkoliv bychom měli děkovat hlavně Birdově čtyřce za to, že Hunta a jeho spoleh na týmovou práci definitivně v rámci série ukotvila. 

Bombastická pětka a o nic méně ambiciózní šestka pak už jen gradovaly rozjeté motivy a poslaly Ethana na beznadějnou křivku Supermana, jemuž osud láme kosti, ale občas i srdce. Na začátku sedmičky se McQuarrie až příliš nenápadně snaží přehrát Hunta do role mentora. Jenže báchorky o umělé inteligenci v podání sáhodlouhých dialogů jsou hlasitější než jemné nuance, Ethanova osudová láska Ilsa Faust hoří jasněji a sebevědoměji než zmatená zlodějka Grace (Hayley Atwell), takže celá linie s nevyhnutelností agentského života a osobními oběťmi ve jménu vyššího dobra, která ke Grace směřuje, když se s IMF zaplete natolik, že už vlastně není úniku, zaniká v šumu všeho ostatního. 

Rozepisuji tady zápletku, kterou řada lidí odsoudí jako zbytnou niť, na níž Cruise navěšuje akční korálky, protože mi stále nedochází, proč se McQuarrie jako dnes již hlavní vypravěč celé série, tak často bezhlavě zpronevěří psaným i nepsaným pravidlům, jež sám pokládal. On, který si dokázal vodit diváka na provázku a ždímal z něj emoce s chirurgickou přesností, tu plodí dialogy typu: „IMF… ale ne ten Mezinárodní měnový fond, pane. To jsou ti zlí”. Případně v závěrečné vlakové etudě nechá v různých kupé vyskakovat postavy jako náhodné figurky na orloji, kdy se skutečně za následujícími dveřmi může objevit kdokoliv a s vámi už to nic neudělá. 

Napětí ani humor nefunguje, hlavní záporák – znenadání se objevivší, ale přesto hrající zcela zásadní roli v Ethanově životě – je líným scenáristickým Deus Ex Machina. McQuarrie má jediné štěstí, že mu obrovská stopáž dovoluje skoro až seriálově manévrovat. Co promešká v druhém aktu, to po nádechu a výdechu v podobě akční scény, může zkusit opravit. Takových reparátů je ve filmu několik, ale zvrat v Benátkách tvůrcům nikdo neodpustí, protože se od té chvíle jen klouže po povrchu, chybí vlastně jakákoliv reakce (protože je potřeba zachránit svět a jít do dalších dvou, tří akčních scén), divákovi je vlastně naznačeno, že je to celé jen taková hra na policajty a zloděje, kdy neustále někdo někam běhá, ale vlastně je to jen na zabití času v kině. Drama se v tu chvíli vytrácí a zbývá skutečně jen hezky malovaná bondovská slupka. A i v té lze bohužel při bližším ohledání najít trhliny.

Akčních scén je po stošedesátiminutové stopáži rozeseto hodně. Snímek se natáčel uprostřed covidu, což vysvětluje jednak třísetmilionovou cenovku, a jednak o třídu horší akci než v předchozích filmech. Nemusíte být fanoušek Encyklopedie akčního filmu, abyste si všimli, že je to celé trochu frenetičtější a nepřehlednější. Izolované kusy choreografie sice odkazují na DNA McQuarrieho filmů, ale i kvůli covidovým uzávěrám zjevně nebyl čas se s tím piplat jako před lety. 

Honička v Římě vyniká spíš temperamentem žlutého vozítka, s nímž Ethan musí vyvádět psí kusy (tady se skutečně nejvíc přiblížíme k sérii Rychle a zběsile), benátské extempore je částečně úmyslně a částečně nikoliv jedním velkým zmatkem, v němž je divák nejdřív fyzicky a následně i emočně zcela dezorientován. Vyloženě úderný start chybí a humor je suplován jen neustálými pozdními příchody Shey Whighama. Mohl bych říct, že si ho série vypůjčila z Rychle a zběsile (podobný raport tam měl s Paulem Walkerem), ale připomenu i neustále zpožděného ruského policistu ze čtvrté Mission: Impossible. 

Závěrečné finále ve vlaku je akční vrchol, který dotahuje i pověstné Přepadení v Pacifiku: Temné území, ale konečně slušné utrácení peněz v podobě explodujícího a padajícího vlaku á la Uncharted 2, je zkaleno zápletkovými škatulaty, kdy se vše definitivně vymyká z kloubů a ještě tzv. končí v nejlepším. Mor „prvních půlek velkých finále”, který Mission: Impossible letos opět sdílí s kým jiným než s Rychle a zběsile.

Nechci McQuarrieho dál urážet a říkat, že mi náhlé se zjevení Gabriela připomnělo celou flashbackovou ságu Torettova bráchy. Faktem zůstává, že je první část Odplaty pořád zatraceně solidním blockbusterovým řemeslem. Rutinou, nad níž bychom neměli ohrnovat nos už kvůli tomu, že jde o jednu z posledních akčních jízd, co v kinech najdeme. To však neznamená, že se máme nechat ukolébat tím, že tu každých pět minut něco vybuchne a bezmála tři hodinky rychle utečou, když se nad nimi nebudete moc zamýšlet.

Nakonec mě vlastně neuráží ani ta devadesátková digizápletka nebo jen nadprůměrné a ničím památné akční scény, smutný jsem z tvůrčího zaváhání, z očividné snahy zkusit něco nového (i když se staví ze zatraceně starých kostek), ale také zjevné únavy materiálu. Nebojte, Tomu Cruisovi to pořád utíká, skáče a pálí jako zamlada. Klidně může být „hrajícím kapitánem” ještě jeden, dva díly. Elán zůstává, zdroje tu jsou, jen ty nápady asi pod bičem hollywoodského otrokáře, na chvilku došly. Doufejme, že se to setrvačností nepromítne i do druhé půlky, protože při všem tom vědomí, že žádný strom neroste do nebe, by bylo fajn se rozloučit na vrcholu sil a v plné polní. 

Přehrajte si trailer McQuarrie má pořád šanci tu zatáčku vybrat se ctí. Nabízí se celá řada témat, kterými lze přehlušit banální hrozbu z jedniček a nul. A může to být klidně ještě banálnější „všichni kolem umírají, aby svět mohl žít”, jež už kdysi dávno zvednul Jack Bauer. McQuarrie totiž v pětce i v šestce charakterovými oblouky ukázal, že i s nejotřískanějším archetypem lze sehrát velké divadlo, zvlášť když divákovi ve správný okamžik pod nohama podtrhnete koberec. Pořád věřím, že tohle tým stojící za Mission: Impossible umí. A uvědomuje si, že síla té slibně rozjeté série byla stejně tak v Cruisově odhodlání jako v ojedinělé schopnosti chytře točit hloupé filmy.