Pamatujete si takové to nutkání z dětství. Když vás rodiče násilím odtáhli od autíček na Matějský a vy jste se nemohli dočkat, až tam zase za týden půjdete. Když vám maminka zakázala hrát Street Fightera a poslala vás koupat a vy jste tou vanou jenom proběhli, abyste mohli zase metat hadoukeny? Tak přesně tenhle pocit vrcholné nedočkavosti jsem měl zhruba od pondělí odpoledne, kdy jsem zjistil, že můžu šestou Mission: Impossible vidět UŽ ve čtvrtek. Ano, i my, životem okoralí filmoví kritici, se občas na něco nezřízeně těšíme, ačkoliv bychom to měli tajit, protože s takovými předsudky přece nelze napsat nezaujatou recenzi. Jenže na to kašle pes, tady jde o Ethana Hunta, můj nick je imf, a tím je tak nějak řečeno vše. Tenhle text jsem si prostě nemohl nechat ujít, proto jsem ostatně jel až do Bratislavy, abych své pražské kolegy předběhnul o tři hodiny. Heč. Ale teď k věci.

Mission: Impossible - Fallout je vším, co slibovaly natřískané trailery. A zároveň je organickým pokračováním skvělého pátého dílu. Tak přirozeným, že jde svým způsobem o jeden čtyřapůlhodinový celovečerák přeseknutý ve dví, takže až ho budou někde promítat v rámci maratonu, člověk si ani nevšimne, kdy přeskočil z pětky do šestky. Vrací se nejen režisér Chris McQuarrie, ale do jisté míry i záporák v podání Seana Harrise a troufnu si říct, že je tu ještě zajímavější než minule. Všechny dlouhé stíny minulosti a temné prsty kontroverzních rozhodnutí a morálních dilemat se stahují k Ethanu Huntovi. Tom Cruise je v centru všeho dění nejen díky své ochotě ohýbat zas a znovu své tělo do nepřirozených úhlů, ale hlavně proto, že si to žádá scénář. Fallout je osobní, po trojce je opět symbolický návrat k tomu, že špičkoví agenti mají tvrdý chlebíček a jejich řešení jsou často tou nejlepší z nejhorších možností.


Kdo by se ale snad obával, že Fallout zabrousí do temných vod posledních bondovek, ten se nemusí bát. Musím se zuby nehty držet, abych k tomu srovnání neodbíhal, protože jakkoliv mi Mendesovy filmy s 007 dvakrát nesedly, Mission: Impossible i po šestém filmu jede po natolik odlišných kolejích, že je zbytečné zmiňovat obě série v jedné větě, ačkoliv samozřejmě patří do příbuzného žánru. Huntovkám ale ani při řešení globálních a personálních krizí nedochází humor a McQuarrie se nesnaží svými zvraty nachytat diváka nepřipraveného. Ne, stejně jako oba díly před ní, je i šestka hlavně velkou dobrodružnou jízdou na horské dráze.

Jistá familiérnost a řekněme i průhlednost schématu je zapřičiněna tím, že McQuarrie má svůj vlastní styl, na který jsme si už ochotně přivykli, a staví své figury i půl tuctu akčních scén na herní pole podle zaběhlých pravidel. I proto je šestka zmíněnou druhou půlkou pětky, podle mého skromného názoru tedy pokračováním nejlepšího filmu série. A McQuarrie náskoku z minula využívá nejen k rychlému uvedení nových figur (Cavillův hromotluk je tou zdaleka nejvýraznější, ale příjemně překvapí i Vanessa Kirby), ale hlavně k výraznějšímu šťourání do Huntovy duše. Opět tu nenajdete nic převratného, Ethan se prostě snaží utíkat nejen fyzicky - před nepřáteli, padajícími dopravními prostředky a hroutícími se domy, ale i psychicky - před tíhou a následky svých rozhodnutí. Ne nepodobně jako Jack Bauer, se kterým Hunta pojí počet odvrácených katastrof i s tím související průšvihy v osobních vztazích.

Nic ze zmíněných veletočů ale nedokáže zbrzdit šílené tempo snímku. Šestka nezačíná uprostřed dění jako Národ grázlů, ale jakmile vystřelí tryskem ze startovního bloku, je k nezastavení a neúnavně do vás sype nápady a scény, které už rovnou můžete nominovat do nej roku, ať už jde o honičky, bitky, nebo prostě jen blázniviny s kamerou a střihem. McQuarrie umí řemeslo, které umí prodat nádherné scenérie i dechberoucí kaskadérské kousky a Tom Cruise… Tom Cruise zvládne zaskočit nejen za momentálně absentujícího Jamese Bonda, ale vynalézavostí a drzostí krkolomných triků atakuje i to nejlepší od Jackieho Chana.

Málokterý nekonečný seriál se může u takhle vysoké číslovky pochlubit vysvědčením se samými jedničkami. A kdo ví, jestli nás to nejlepší ještě nečeká. Provázanost pětky a šestky totiž může svádět k mylnému dojmu, že nám Ethan Hunt kulminuje, na levelu, kterého momentálně nejsou schopné ostatní akční filmy dosáhnout. Lze ještě někam stoupat, nebo by měl někdo Toma Cruise hodit do svěrací kazajky, než si při honbě za diváckým uznáním zlomí vaz? Jako divák bych měl mít rozum a zavolat Chocholouška. Jako fanda tvrdím, že svým posledním dobrodružstvím si Ethan Hunt špionskou permanentku předplatil na dalších deset let dopředu. Snad se jednou ty prášky, co Tom Cruise bere, budou prodávat i v normálních lékárnách.

A proč je ta pětka o fous výš? Možná je to Rebeccou Fergusson, která do Huntova vesmíru přišla jako bouře a přepsala všechna pravidla. Toho samozřejmě nemůže kníratý Cavill dosáhnout a navíc svoje karty odhalí příliš rychle, což je částečně dáno tím, že zatímco minule McQuarrie stavěl a chrlil nápady, teď musí některé z uzlů roztínat, aby na konci nenechal příliš nedořešených otazníků. A přesto stíhá být v akci i dialozích vždycky o ten jeden maličký krůček před divákem, protože stejně jako Hunt myslí několik tahů dopředu. A stejně jako neprůstřelný a neúnavný agent z IMF je i on spolu s celým štábem připraven udělat cokoliv, aby zachránil publikum od nudy a zajistil, že další přijatou misi splní zas o kus spektakulárněji. Ať už budou výdělky jakékoliv, tak nějak tuším, že tahle dvojice půjde do sedmičky jedině ruku v ruce. A mám z toho nefalšovanou radost.

Proč? Protože těch letních blockbusterů v tomhle stylu už se moc netočí. Mission: Impossible je dost možná poslední baštou téhle uvadající studiové disciplíny, minimálně v žánru akčních filmů, které nespoléhají na tištěné předlohy, masivní CGI a vybájené světy. Zatímco Rychle a zběsile se už supermanskými kousky přibližuje marvelovkám a hrozí, že se v dalších dílech definitivně odpoutá od fyzikálních zákonů, Tom Cruise zůstává nohama na zemi a fyzikální zákony respektuje, i když se jim čím dál tím hlasitěji směje do obličeje. A my mu držíme palce, protože ačkoliv se jeho styl v záplavě všech těch rozšířených vesmírů a motion-capture opusů může zdát archaickým, rozhodně nestárne. A díky tomu máme pocit, že nestárneme ani my, ani Tom Cruise a ani ta poctivá blockbusterová zábava. Možná je to všechno jen dobře natočená a prodaná iluze, ale díky za to.

P. S. Třetí rozměr v IMAXu nijak neruší a obří plátno dává vyniknout především finálnímu helikoptérovému infernu. A perlička pro dlouholeté fanoušky, ve filmu je ukryt malý, nenápadný odkaz na první film z roku 1996. Mějte uši nastražené.