Člověk, jenž se chce vyhnout comicsům, si dnes musí dávat zatraceně velký pozor. Jsou totiž všude. A zvlášť příští rok budou na každém rohu. To, že filmové comicsy vydělávají, že prakticky nahradily akční žánr a nejspíš tu s námi ještě pár let budou, není nutné opakovat. Fakt, že všichni ti okostýmovaní borci chránící svět před mimozemšťany, nácky, mutanty a Aštarem Šeranem, slaví až na výjimky obrovský úspěch, je evidentní a potvrzuje to i dvojice animovaných komedií.

Já, padouch byla celkem příjemná zábava, ale spíš pro menší děti. Snímek Megamysl by rád oslovil širší masy. Stál za ním zkušený tým, hlasy hrdinům poskytly ty největší hvězdy a vzniklo… něco, co mohlo být ve výsledku mnohem lepší. Ne že by se konal průšvih. Megamysl má jen obrovskou smůlu, že v DreamWorks, pod které jeho modrá kebule spadá, v minulosti ukázali, že si z jiných žánrů umí dělat legraci mnohem zábavnějším a inteligentnějším způsobem. Tvůrci Kung Fu Pandy evidentně v mládí nakoukávali staré bojové filmy, znali jejich pravidla, klišé a věděli, jak s nimi naložit. Díky tomu mlátící se zvířátka nevypadala jen jako mlátící se zvířátka, ale jako dobrý akční film, kde je místo Jackieho Chana opičák a Jack Black mluví medvěda. To samé s trošku menším úspěchem se podařilo zopakovat u animáku Monstra versus vetřelci, s větším pak u parádní fantasy Jak vycvičit draka.

U Megamysli to ale nefunguje. Hodina a půl v kině sice uteče celkem příjemně, ale není v ní nic, co by člověka donutilo, aby na tuhle animovanou záležitost myslel déle, než při cestě k odpadkovému koši, kde vyhodí prázdný kýbl od popcornu. Režisér Tom McGrath totiž pravidla comicsového žánru pravděpodobně zná, ale buď neví, jak s nimi originálně naložit, nebo na to kašle. V celém příběhu není jediný nový nebo překvapující nápad. Jednoduše řečeno – z padoucha se pod vlivem okolností stává hrdina. McGrath ale neumí dát téhle proměně, která třeba do značné míry v Hancockovi fungovala, šťávu. Spoléhá se spíš na vizuální fóry, nechává svého padoucha chodit po městě, všechno ničit a pak si uvědomovat, že být hodný je vlastně fajn. OK, jasné, rozumíme, ale co dál? Nic. Jakoby si někdo v DreamWorks řekl, že když zvládli animátoři kung-fu a obří monstra, tak by měli bez problémů zvládnout i comics. A dál to jednoduše neřešil.

Fóry se ale samy nevymyslí a to je právě největší problém Megamysli. Jednoduše není vtipný. Jen se tu z padoucha stává hrdina a snaží se sbalit reportérku. Odkazy na původního Supermana a další comicsy a comicsové filmy příliš nefungují (pravda, tady možná zaúřadoval dabing), sidekick v podobě roborybičky zdaleka nenaplňuje svůj hláškovací potenciál a děj se jednoduše nikdy pořádně nerozjede. Člověk si jen může odškrtávat comicsová klišé, ze kterých šlo vytáhnout mnohem víc. Všichni hrdinové (všehovšudy čtyři postavy) jsou navíc celkem nezajímaví a jednorozměrní. Nikdo z nich nepřekvapí a od začátku je jasné, co se s nimi bude dít a jak s nimi režisér naloží. McGrathovi mnohem víc sedí nenáročný Madagaskar, kde se jednoduchost dá svést na přiznaně infantilní látku s roztomilými zvířátky - dospělejší a charakterově a příběhově komplikovanější věc už s takovým přehledem odvyprávět nezvládá. Je to škoda.

Na druhou stranu je nutné Megamysli přiznat výtečné technické zpracování. Akční scény jsou doslova spektakulární, obří budovy při nich padají k zemi, všechno stylově vybuchuje a jednoduše to šlape. Opět tedy zamrzí, že se tyhle efektní bitky odehrávají mezi postavami, z nichž ani jedna není příliš zajímavá (stylizace hlavní postavy je navíc celkem ošklivá).

Tahle kreslená comicsová oddychovka zkrátka přišla trochu pozdě. I Já, padouch si dokázal s comicsovým tématem pohrát mnohem elegantněji - a proto je Megamysl tou nejbrutálnější sázkou na jistotu, jakou si můžete představit. Za hodně peněz si v DreamWorks pořídili dobře vypadající animák s omšelými hrdiny a lacinou zápletkou. Před deseti lety by to byla bomba, po filmech jako Úžasňákovi, Kung Fu Panda, Monstra versus vetřelci a koneckonců i Jak vycvičit draka jde ale jednoduše o velký krok zpátky. Animáky jsou dnes už trošku jinde a krom vizuálu je fajn mít i nějaký ten dobře napsaný, napínavý a vtipný příběh. A ten tu bohužel není.

Za zapamatování nakonec stojí jen velmi neobvyklý soundtrack plný pecek od AC/DC, Michaela Jacksona, Ozzyho Osbourna, Guns N` Roses nebo Elvise.