Margin Call je příběhem jedné noci. Té příslovečné poslední, která přišla po tisícovce předchozích a ukončila pohádku. Během této noci mladý zaměstnanec (Zachary Quinto) velké investiční společnosti (ve filmu nepojmenované, ale modelované podle Lehman Brothers) přišel na to, že vzorce, podle nichž firma počítala své zisky a hodnotu, už léta neplatí. A že firma je ve ztrátě, která převyšuje celkovou hodnotu společnosti. Navíc se dá předpokládat, že v podobném průšvihu je většina hráčů na Wall Street. Akcie mají nulovou hodnotu. Co s tím?

Zachary běží za svým nadřízeným (Paul Bettany), ten za svým (Kevin Spacey) a tak dále, až se dopracují k Jeremymu Ironsovi. Ten finanční hatmatilce nerozumí, ale vlastní všechny ty imaginární prachy. A ví, že kdo první přijde s výprodejem, ještě na tom stihne něco trhnout. Že prodej takové hory bezcenných akcií zlikviduje celý trh? A co jako?

...a tak začal kolaps amerických akciových trhů a následně celosvětová ekonomická krize. Samozřejmě, film celý proces „pádu“ zjednodušuje až na kost a hraje s jasně rozestavěnými figurkami (Spacey je poctivec typu „v životě jsme neudělali ani tolik užitku jako chlap, co vykopal kanál“, Bettany standardní manažer, kterého to všechno žere, ale má rád své drahé auto, drahé obleky, drahé obědy a luxusní šlapky, Irons je ztělesnění finančnické bezohlednosti, horrible boss, vedle kterého by se nervózně ošíval i Gordon Gekko). Díky tomu je ale srozumitelný i pro diváka, pro něhož jsou mechanismy burzy něco jako... pravidla baseballu.

Margin Call je nezávislá produkce za směšných 3,5 milionu dolarů, ale tvůrci z toho udělali klasickou „z nouze ctnost“. Všechno je studené a strohé – prostředí i postavy. Zapomeňte na zlaté řetězy a opulentní dekorace. Tito žraloci mají zásadu neukazovat své prachy, nechvástat se luxusem. Obleky mají obludně drahé, ale laické oko je nerozezná od výprodeje z OZ Prostějov. Podobně je na tom příběh. Osobní linie téměř absentují (přirozeně se dozvíme jen něco o soukromí Spaceyho a Tucciho, což jsou zákonitě nejsympatičtější postavy). Děj se točí výhradně kolem zjištěného průšvihu a dalšího postupu. V tomhle „Před úsvitem“ se prostě neprobírají vztahy. Rozhoduje se o osudu světových financí. Morálka postav se drolí.

Herecky je film přesný, a ačkoli se o většině hrdinů nedozvíme nic „z pozadí“, jsou to šťavnaté postavy – jejich charakter se stejně jako v kvalitním akčním filmu projevuje prostřednictvím činů a postojů. Právě díky hercům film pulzuje vnitřním napětím, přestože se všechno odehrává v až nepřirozeném klidu. Občas někdo pronese „Fuck!“ nebo „What?“, ale navzdory tomu, že se tu splachují zářivé kariéry a ruinují životy, nikdo nekřičí, nikdo hystericky nepobíhá, ani se nepokouší o sebevraždu (jen Bettany ve velmi vtipné scéně: „Ale no tak, dělám si legraci.“). Do světa finančních žraloků prostě emoce nepatří. Spacey v soukromí své kanceláře uroní slzu nad zdechlým psem, ale několik sekund poté už bez zachvění, chladnokrevně láduje do zaměstnanců dokonalý motivační proslov.

A navíc to není ani mooreovská levičácká báchorka pro naivní plebs. Je vyprávěná po lopatě a má zřetelného záporáka, ale určitě si během závěrečných titulků neřeknete: „Všechno jsou to svině, věšet je na kandelábry!“ Vlastně jsou kromě koženého Ironse všichni sympaťáci, kteří si jen chtěli vydělat svých pár milionů. Na drahá auta, drahé obleky, drahé obědy a luxusní šlapky. Bylo by jim přáno... kdyby jim nehaprovala matematika.