Mít v dnešní době ve strašidelném žánru originální a svěží nápad, je vlastně takový malý zázrak, jenž se v Hollywoodu cení. Převážně hororový tvůrce Christopher Landon pak už svými kousky Všechno nejhorší a Slečna bestie prokázal, že má na podobné nápady solidní čuch a patří k jeho největším devízám. Jenže zároveň je jeho slabinou rutinní režie a fakt, že nedokáže své suprové náměty dostatečně vytěžit. Člověk si zkrátka u jeho kousků říká, že to bylo docela fajn, ale pod vedením šikovnějšího tvůrce to mohlo být celé daleko šílenější a zábavnější. A přesně to si bude bohužel říkat i u jeho netflixovské novinky Máme tu ducha.

I tentokrát totiž Landon pracuje s fajnovou premisou, v níž tradiční duchařský příběh obrací do moderního kabátku. Máme tu tedy klasickou story o rodince, která se snaží začít nový život a rozhodne se nastěhovat do staršího domu. Jenže netuší, že v jejich domě pobývá ještě někdo jiný – duch Ernest. Dospívající samotář Kevin se s duchem, jenž nemůže mluvit, rychle skamarádí, jeho otec se rozhodne celou situaci trochu vyždímat. A zatímco před desítkami let by zavolal do domu vymítače, v dnešní době vezme do ruky mobil a udělá z Ernesta internetovou hvězdu, díky čemuž si rodinka užívá velké popularity. Jenže se kvůli tomu začne o neviditelného obyvatele zajímat také vláda a Kevin se snaží zjistit, co se Ernestovi vlastně stalo.

Nástřel tedy zní zase lákavě a kombinace duchařského žánru s moderními technologiemi a rýpáním do influencerů či sociálních sítí nabízí poměrně široké a hlavně nápadité pole působnosti. Jenže jak už je u Landona zvykem, zase se svými snahami skončí někde v půlce cesty. Jakmile se řeší vzestup Ernestovy internetové slávy či natáčení televizního pořadu, je snímek příjemnou podívanou s několika příjemnými momenty i nápady. Takových momentů však ve snímku bohužel moce není a téma influencera Ernesta tu leží v podstatě vytěženo. Místo toho se velmi brzy přepne do předvídatelného a ničím objevného pátrání po vrahovi a nahánění zlou vládou. A v tomto ohledu nemá netflixovka moc co zajímavého nabídnout.

Máme tu ducha je tak v podstatě nijak neurážející rodinnou podívanou, v níž sice Landon v pár scénách nezapře své hororové kořeny, ale jinak jede na režijního autopilota a spíše svou klasickou rutinu. David Harbour je pak coby němý duch opět za sympaťáka a zejména díky němu se divák úplně nenudí, snímek mu uteče a jakž takž graduje. Na druhou stranu, Anthony Mackie jede svůj jasný standard a Jahi Winston je dosti nevýrazným a ani ne úplně sympatickým hlavním hrdinou. Přidejte si k tomu ještě scénář kupící jedno klišé za druhým a zkratkovité chování některých postav a máme tu kousek, na který se musí opravdu dívat pouze se zcela vypnutou hlavou.

Přehrajte si trailer Tvůrci Máme tu ducha zkrátka rezignovali na nápaditou zábavu s hororovými prvky a rozhodli se jet po kolejích zcela nenáročného a neinovativního počinu, jenž sice nijak extra nenudí, ale vyvane z vás rychleji, než hrdinové nahrají video s duchem na socky. Prostě taková ta netflixovská rutina, jež jen potvrzuje, že Landon by měl v Hollywoodu fungovat jako hezký „nahazovač nápadů“, realizaci těchto projektů by však měl možná přenechat někomu jinému. Ani tentokrát se mu totiž z hezkého nástřelu nepodařilo vytěžit víc než ničím objevnou jednohubku.