k0C0UR

Kde končí umění a začíná kýč? A kde končí kýč a začíná čistý odpad? V tvůrčím portfoliu F. A. Brabce se tyhle rozdíly podezřele často stírají a obtížně identifikují, potažmo se stěží odpovídá na otázky, co je a co není špatné. Výsledkem pro tento den budiž další leporelo obrazových exhibicí, které bez příslušných dramatických kontextů vzbuzují asociace na Zdeňka Trošku a nějaký hodně divoký pohádkový trip, který se vymkl z rukou. Zasazeno do kontextu nejslavnějšího almanachu K. H. Máchy začínají některé věci dávat smysl – ale rozhodně nepřestávají být divoké. Pestrobarevná idyla prokládaná táhlými „hluboce-uměleckými“ záběry vzbuzuje dojem, že méně s patřičnou dynamikou je někdy více než dvě minuty bez ní a podbízí úvahy, co by na to asi řekl sám mistr. A jak by se třeba postavil k tomu, že doprovodnou kapelou číslo jedna pro jeho literární opus magnum bylo zvoleno uskupení Support Lesbiens (!). Odvážné či snad rovnou dekadentní? Jan Tříska pronášející veršovaná moudra na popředí kýčovitých (aha, tak přeci jenom) aranžmá svádí k úvahám o tom druhém. „Všechno bych vsadil na lásku!“ Na co si vsadíte vy? Mám pocit, že do kin postupuje další předem komerčně zabitá záležitost, kterou po troškách uživí jen hromadné výpravy ze základních škol.