Kytice zaujala. Už jenom tím, že jí slušný výsek publika odmítl jako lacinou cetku, v níž se lesklo hlavně nepochopení Erbenových balad, zatímco jiná část ji brala za originální a obrazově vytříbenou interpretaci. Kytice umožňovala polemiku, Máj se jí zuby nehty brání. Vzal totiž všechny zápory Kytice, vytáhl je, doplnil o nové... a zvrhl dílo inspirované „školní klasikou“ K. H. Máchy v napudrovaný nesmysl.

Velkou nevýhodou Máje je, že šachuje jen s jednou příběhovou linkou, ovšem tak řídkou, jak se na „pár veršů“ sluší. Na začátku se zjeví kat. Recituje. Pak projde procesí. Přijedou loupežníci. Pantáta si podá Jarmilu. Kat stále recituje. Vilém sní o Jarmile. Kat nepřestává recitovat. Tentokrát Vilém si podá Jarmilu. Kat pouze kouká, po chvíli však znovu recituje. Pantáta si podává Jarmilu podruhé. Vilém si podává pantátu. Kat dramaticky mlčí před další recitací. Vilém sedí ve vězení. Kat recituje. Vilém je popraven.

Ano, to všechno se může vejít do filmu, který čítá osmdesát minut stopáže. Samozřejmě jsem opomenul několikero záběrů na ňadra, hulákání loupežníků, glosy od starousedlíků a moudré rozhovory kata s představiteli církve. Nic to nemění na tom, že Máj nabízí děje zhruba na jednu desetiminutovou povídku z Kytice. Skvělý kameraman a katastrofální režisér F. A Brabec však dokázal tuhle trošku znásobit a strohou větu „Vilém sní o Jarmile“ natáhnout klidně na pět minut. Jak došlo k tomu zázraku?

Inu, jednoduše. Stačilo pořídit pár nádherných záběrů na českou krajinu, opakovaně prošmejdit rty a výstřih hlavní hrdinky a do toho nechat brnkat Support Lesbiens. Výsledkem je buď úchvatný reklamní spot na krásy naší vlasti a kameramanské umění páně Brabce (bude-li Máj užit jen k marketingovým účelům), anebo naprosto bizarní manýra, která slovutné umělecké dílo schroustala do podoby absolutního kýče. Nic proti němu... v jiných filmech, jiných žánrech, u jiných tvůrců je kýč akceptovatelnou, ba i mocnou zbraní. V Máji je ovšem kombinace vzletných slov a prázdných naleštěných obrazů smrtící. Literátovu duši Brabec zahltil estetikou reklam na oplatky, prací prášky, pramenité vody a sprchové gely, rozervanost hrdinů pak zaměnil za fyzickou přitažlivost, dobrou tak pro Brávíčko či Esquire.

Brabcův výpotek je naprostým nepochopením díla, parazitováním na něm, ale i předvedením prázdné filmařiny per excellence. Smysl scén se řídí jen podle toho, co bude před kamerou vypadat dobře – podle toho se rozhoduje, zda se bude roztrhávat matračka nebo zda se budou na prádelních šňůrách třepotat prostěradla. Máj je splněním vlhkých fantazií každého (nesoudného) kameramana, když ve všech scénách něco vlaje, nádherně padá, tříští se, prostě efektně prolétává plánem. Právě proto ovšem mívají kameramani za zadkem režiséry, kteří je úkolují v zájmu splnění původní vize, tak aby ta neztratila na vnitřním obsahu. Brabec má za sebou pouze Brabce, pročež je Máj skutečně bezobsažným ukájením kameramanských choutek, v nichž vše kromě vizuálu ztratilo smysl, důvod, opodstatnění...

Kapitolou pro sebe sama jsou herci. Matěj Stropnický asi bude nejtřískanějším zjevem letošní sezóny, zvlášť zrůdná je však samotná skutečnost, že se Vilémem stal právě on. V castingu si holt spletli strašného lesů pána s rozevlátým emo-boyem. Stropnický má neustále rozhalenou košili, načesané vlasy, tvářičku jak z kalendáře (ano, v koutku duše bych chtěl být krásný jako on), je ale výsostně zvrhlé jej na plátně představovat jako obávaného lapku, když každým svým drsňáckým šklebem budí smích. Kdejaký místní chasník by ho srovnal do latě, zvlášť když Vilém dává rád průchod svým citům, a tak je jeho největším koníčkem hledět do dáli a zasněně vzpomínat na Jarmilu. A její prsa. Schází jen malovat si je do deníčku.

I představitelka Jarmily je blyštivým hereckým drahokamem. Sandra Lehnertová pojala pod Brabcovým vedením svou hrdinku jako nadsamici s výstřihem přes půlku kostela a s myšlenkami tak nestoudnými, že by i kurtizány cudně klopily oči. Brabcova interpretace je fascinující: Jarmila v ní stihne desetkrát vystavit svůj šlechtěný dekolt, odbude si minimálně dvě klasické soulože, jeden orální sex a širou škálu necudných pohledů, což jsou disciplíny, které Lehnertová na plátně zvládá mnohonásobně líp než i sebeobyčejnější emoce. Brabec její křivky, vnady a vzdechy navíc snímá se zaujetím zkušeného režiséra erotických thrillerů. Poklad z českého literárního dědictví přitom používá pravděpodobně jen jako podložku pod stativ.

Kdo se domnívá, že katastrofu odvrátí Kukura, Javorský, Poloczek či snad Přeučil... domnívá se špatně. A aby zla nebylo málo, sráží Brabcova režie do pekel i Jana Třísku, jemuž bylo nejspíš zatajeno, že není na divadle, leč před kamerou, pročež celým filmem provází jeho superpatetické deklamování každého slova z Máchových veršů. Tříska nasadí v první sekundě výraz sveřepého šakala, dramaticky skroutí tvář, a pak s absolutním důrazem odhrkává linky, jak kdyby šlo o epilog ze Shakespeara odehrávaný na největším pódiu světa. Přitom jde jen o nesmyslnou mezihru mezi erotickými touhami Viléma a dalším pelešením Jarmily. Tříska přesto vždy stojí opodál, nepolevuje ani nemizí z plátna, v neustálé (a neskonale trapné) snaze zanést na scénu zdání osudovosti.

Nechci však plakat jen nad F.A. Brabcem. Vztyčený prostředníček patří i zodpovědným lidem z České televize a ze Státního fondu, kteří dopustili, aby tento pseudoumělecký brak nejen vznikl, ale navíc se v něm utopily i veřejné finanční prostředky. Hanba vám!