Podle hodnocení na ČSFD se jedná o nejlepší i nejznámější Andersonův film, zároveň je však spousta diváků naštvaná – co se to ke konci proboha dělo?! Spirituálně-mysteriózní moment, který akceleruje dění poslední půlhodiny, je však jen jedním z mnoha mistrných rozhodnutí možná nejlepšího režiséra své generace.

Po fajnovém startu kariéry v podobě Gamblera a odvážných, leč úspěšných Hříšných nocích se Paul Thomas Anderson rozhodl využít osvědčeného ansámblu a natočit s ním neskutečně ambiciózní projekt. Více než tříhodinová Magnolia je dodnes jeho nejdelším filmem a zaměření hned na devatero postav je (nejen v Hollywoodu) nevídané. Jenže kdo jiný by měl něco takového urežírovat než právě PTA? Vždyť se bez pochyb jedná o jednoho z nejzručnějších a nejpřesnějších režisérů posledních tří dekád. Jeho cit pro zachycení toho podstatného a zároveň efektního je patrný z každé scény – a že jich tu je.

Dlouhé filmy mám rád, protože nevznikají snadno. Na tři hodiny se do kina nikomu nechce, a tak si musí tvůrce svá rozhodnutí obhájit nejen před producenty, nýbrž i sám před sebou. Anderson snímek koprodukoval, což bylo jistě snazší, navíc po letech přiznal, že by dobrých 20 minut klidně pokrátil. Nesouhlasím. Film v žádném momentu neztrácí tempo a každá postava dostane svůj smysluplný dějový oblouk, což prostě vyžaduje čas. Ale věnovat ho této režijní masterclass se rozhodně vyplatí.

Ústřední noneto je provázáno vědomostní soutěží, v níž si dospělí pokoušejí zvednout sebevědomí tím, že porazí malé děti. Dopadá to však opačně, jelikož klání se účastní omladina, která je svými rodiči odmala cepovaná k vrcholným výkonům. A tím je také určen nejvýraznější motiv filmu: Jaké všechny chyby jsou rodiče schopni udělat? A co z toho plyne pro jejich děti?

Moderátor soutěže Philip Baker Hall, jeho promiskuitní dcera Melora Walters, umírající magnát Jason Robards (ve své poslední roli, skutečně na smrt nemocný), jeho dobrotivý ošetřovatel Philip Seymour Hoffman, zlatokopka Julianne Moore, zkrachovalé zázračné dítě William H. Macy, přitroublý dobrácký policajt John C. Reilly a samozřejmě i toxicky maskulinní guru v podání nezvykle obsazeného Toma Cruise, jehož výkon se pohybuje na hranici mezi genialitou a hysterií tak matoucím způsobem, že si od oscarové akademie vysloužil nominaci na nejcennější sošku. Devítku vztahové sítě uzavírá malý chlapec (neznámý Jeremy Blackman), který dokáže světu dospělých nastavit slušné zrcadlo a jako jediný chápe neodvratnou biblickou tragédii, jež se na prohnilé město řítí.

Přestože je poslední třetina (tedy hodina, hehe) nejslabší částí filmu a Anderson má rozhodně potíže s dostatečně silným uzavřením skvěle rozehraných příběhů, právě zde se vyjeví silné a přece zcela jednoduché poselství. Kořeny životních voleb každého z nás se dají dostopovat až do dětství – dá se tedy říct, že náhody neexistují, jak nás přesvědčuje už prolog filmu, a vše je jen řetězcem kauzalit? Nebo svým chováním můžeme nalajnovaný osud nevědomky přepsat? A vylučuje se to vůbec? PTA se nebojí pracovat s patosem a melodramatickými proprietami, aby udržel pozornost a dovedl figury přesně tam, kde mají být – ale naději si v poselství musí divák najít sám.