Konečně jsem se odhodlal. Obdivovat některé „konvenčnější“ kousky maďarského mága Bély Tarra jako Werckmeisterovy harmonie či Podzimní almanach, to je jedna věc; sebrat odvahu a věnovat sedm a půl hodiny Tarrovu opusu magnum (doslova!) je však úplně jiná liga. Tady totiž člověk naráží na hranice vlastního vnímání i filmového média a dostává se kamsi na úroveň filosofického tripu. A to teda vážně není pro každého.

Mnohokrát byl zmiňován úvodní záběr na stádo krav procházející zbídačenou vesnicí. Kamera sledující více než sedm minut skupinku přežvýkavců, kteří o přítomnost na filmovém pásu jeví pramalý zájem, dává jasně na srozuměnou, co od následujících mnoha hodin můžeme čekat. Rychle se oddělí senzacechtiví kolemjdoucí, kteří prostě chtějí vidět „ten slavnej dlouhej biják“, od těch, jež jsou ochotni na den zastavit standardně překotný rytmus svých životů a jen meditativně sledovat řadu hlubokých a značně znepokojivých pravd, které Tarr dokáže svébytně a suverénně popsat.

Podruhé a zdaleka ne naposled zde spojil síly se spisovatelem a scenáristou Lászlem Krasznahorkaiem, k tomu přidal i svého osvědčeného kameramana Gábora Medvigyho a skladatele Mihály Víga. Společně se střihačkou a Tarrovou manželkou Ágnes Hranitzky tvořila tahle pětka jeden z nejsilnějších evropských týmů a je potřeba si uvědomit, že za celkovým dojmem zdaleka nestál sám Tarr. Přesto je to právě jeho vize a filosofické zázemí, jež drží jejich náročné filmy pohromadě, což se na Satanském tangu projevuje nejvýrazněji – právě kvůli jeho délce.

Masivní a záměrně nedivácká stopáž totiž bourá hranice filmu, jak ho známe – řada záběrů (a tedy zároveň i scén) začne o poznání dříve než samotná akce, a totéž platí i o jejich ukončování. Jinde by střihačské nůžky už dávno pracovaly, aby divákovi nabídly zážitek podle jeho očekávání, Tarrův přístup je však diametrálně odlišný. Ukotvování v přítomnosti a popírání standardního vnímání filmového času totiž odkrývá specifické kvality, jež jsou jinak publiku skryty.

Příběh Satanského tanga by přitom jiným filmařům vystačil na pár desítek minut: Ve zbídačené vesnici uprostřed ničeho se začne proslýchat, že se má vrátit prorok, dlouho považovaný za mrtvého. Mezi morálně pochybnými a převážně nihilistickými vesničany vyvolá tahle informace paniku, a tak se na samozvaného mesiáše čeká. Zhruba čtyři hodiny diváckého času. Ten se pak dostaví (ajaj, spoiler, sorry) a samozřejmě tamější komunitou docela zahýbá. Symbolická úroveň archetypálních rolí a práce s nevyřčeností a neaktivitou je však tím, co je nakonec mnohem důležitější – postavy žijí své velmi pomalé a všední životy, Tarr se vyžívá v repetitivnosti ke zdůraznění ubíjející podstaty jejich bytí. Antihrdinové žijí v prázdnu, jemuž nemohou uniknout, a tak vpády samozvaných proroků jsou až nepochopitelně vítány a přijímány aneb prázdnotu nezaženeš pivem (na dlouho).

Narativně se vlastně jedná o zajímavou hru s nespolehlivým vypravěčem, jelikož na ploše několika hodin sledujeme dění jednoho večera z několika různých perspektiv. Čekání postav je čekáním diváka, a tak jakkoli si lze jen těžko představit pro nás vzdálenější charaktery, nakonec nás s nimi spojuje víc, než si myslíme. A to koneckonců i proto, že jsme s nimi strávili nezanedbatelnou část života – posledních více než sedm hodin! Práce s časem a v důsledku i s prostorem, v němž se rázem pohybujeme úplně jinak než jsme ve filmech zvyklí, zvyšuje transcedentálnost a fyzičnost zážitku až do krajnosti.

Podobně jako se rozepisuji o fenoménu času, mohli bychom toho probrat mnohem více, Tarr se totiž zjevně nebojí množství biblických asociací, stejně jako přesahů do sociologie, psychologie, estetiky či politiky. A když se zhruba po šesti a půl hodinách i jedna humorná scéna, tak už prostě musíte být přesvědčeni o tom, že sledujete jedno z nejfantastičtějších filmových představení všech dob.